.: Tvorba dávnověků :. Aiko Naitohanta

"Tvorba dávnověků" je neuspořádaně uspořádaná hromádka několika příběhů, které jsem psala v dřívějších dobách a s radostí si je znovu pročítám a poučuji se ze svých chyb.

Tak je prosím, neberte nějak vážně.

Dalo mi dost práce vůbec sebrat odvahu a publikovat je veřejně... :D A přeji vám hodně štěstí v poučování se z mých chyb z dřívějška! ^^

Nejprve bych všechny čtenáře ráda upozornila na to, že se jedná o naprosto první verzi příběhu Aiko alias mého prvního wolf OCčka. Od té doby jsem Ai docela upgradovala, ale chtěla bych zde na památku publikovat svůj první příběh o ní jakožto vzpomínku na starý časy a zároveň ukázku toho, jak daleko jsem se dopracovala.

Původní příběh byl stvořen dne 4. 5. 2015

⇨ Naprosto první kresba Aiko. Počítám s tím, že její vzhled bude (jen lehce) přetvořen a každopádně i nakreslen s lepší kvalitou. A mimo jiné, na kvalitu následujícího příběhu prosím neberte příliš zřetel, narozdíl od jejího vzhledu bude příběh vyprávějící její minulost updatován od základů a bude se tam jednat i o to, co se za tu dobu ve Smečce Měsíčního Svitu odehrálo.

A mimo jiné, kliknutím se dostanete na Aikin původní profil.

Probudila se. Už to jsou přesně tři roky od jejího narození. Choulila se mezi svými sourozenci, všichni měli černočernou srst. Cítila potřebu se o ně starat. Do všech žďuchla čumákem. Rodiče nikde neviděla.

❝Vstávejte, vstávejte!❞ kňučela. Chtěla běžet pryč. Chtěla se proběhnout. Ostatní ale její radost pro půlnoční běhání venku nesdíleli.

❝Zalez,❞ zavrčel její bratr.

❝Copak vy nevíte, co je za noc? Dneska… Dneska je úplněk! A to není všechno! Tuhle noc budou Slunce, Merkur, Venuše, Země, Měsíc a Mars v jedné rovině! Víte, co je to za noc? Víte, co se stane?❞ pobíhala Aiko sem a tam po jeskyni. Další z jejích bratrů jí začínal mít plné zuby.

❝Tak si běž ven sama,❞ zamumlal. ❝A nech nás sakra spát.❞

Aiko se zastavila, dotčeně se na bratra podívala. ❝Myslela jsem… že jsme sourozenci. Že budem táhnout za jeden provaz…❞ hlesla, že ji ani nebylo slyšet. Otočila se a vyběhla ven.

Rozeběhla se, kam jí nohy nesly. Tohle byla NÁDHERA! Dokonale si to užívala. Běžela několik desítek metrů, až narazila na mýtinu s rozmístěnými kameny.

❝Stonehenge,❞ vydechla. Hleděla na monumentální kamenné kvádry pocházející z dávných dob.

❝Říká se, že dneska mají zázračnou moc…❞ řekla si sama pro sebe. Rodiče jí vyprávěli, že mezi kameny sídlí duch, který se objevuje při zvláštních astrologických úkazech. Jako dneska. Nádech, výdech a… vešla mezi kameny.

Chvíli jen tak seděla uprostřed a rozhlížela se. Po chvíli se začalo dít něco neuvěřitelného. Země se zeleně rozzářila. Aiko se zvedla na zadní a koukala se pod sebe. Nebála se. Jen jí to přišlo fascinující. Dokud ji neviditelná síla nezvedla do vzduchu. Neodvážila se ze sebe vydat ani hlásku.

Najednou se ozval něčí hlas. A před ní se objevil duch. Bílý, namodrale zářivý vlčí duch. Stál ve vzduchu.

❝Vítej, jsem rád, že jsi sem zavítala. Patříš mezi ty šťastné, kteří mají možnost být jiní…❞

❝Jak jiní?❞ přerušila ho, upírajíc na něj své modré oči.

❝Máš možnost vypadat jinak, objevit své schopnosti.❞

❝Schopnosti?❞ zarazila se Aiko, stále levitující metr nad zemí.

❝Ty o tom asi nevíš… Každý vlk má ukryté své schopnosti, a každý si na ně musí přijít jinak. Nabízím ti pomocnou ruku.❞

Aiko byla zmatená, rodiče jí nikdy o schopnostech neříkali. S hlavou plnou nezachytitelných myšlenek přikývla.

Najednou zaregistrovala, že se zelená záře znásobila. A že nevycházela jen ze země, ale nějak… z ní samotné. Cítila tlak na čele, na těle a svědění v očích. Po chvíli začala vidět jen zeleně, ať se podívala kamkoliv. Předpokládala, že za to může jen ta zelená záře všude okolo. Po několika dalších minutách konečně spadla na zem. Pád ji tolik nebolel. Usnula. Najednou byla… vyčerpaná…

Vzbudila se. Asi po půl hodině. A byla plná energie.

❝Co to sakra…?❞ podivila se nad tím.

❝Tvůj živel je Země. Nepotřebuješ tolik spát, příroda ti totiž nabízí svou energii. Proto ses vzbudila po třiceti minutách. Máš schopnost léčit. Vždy jsi to chtěla umět. Můžeš zachránit plno vlčích životů… A vypadáš taky trochu jinak.❞

Z bílé mlhy, která zahalovala Stonehenge, se vytvořilo zrcadlo. Ten duch ho vytvořil.

Aiko se na sebe podívala. Ne, to…

Dívala se do zelených očí, nebyly tam vidět ani zorničky, ani bělmo. Jen zelená. Zářivá, zdravá zelená. Uprostřed čela měla zelený kruh, a pod každým okem tři další. Vnitřek uší byl také zelený, zářivý, stejně jako drápy. Na zádech a bocích měla zelené pruhy, na nohou a ocasu taky. Jen na krku chyběly. Všechny zářily stejně jako oči.

❝Co to… je?❞ polekala se. Když se ale pořádně prohlížela, zalíbila se sama sobě.

❝Teď můžeš jít. Využívej své schopnosti dobře,❞ řekl duch a pak už se neozval. Aiko odběhla. Čekala, že běží zpátky k domovu, ale ve skutečnosti běžela na druhou stranu. Tam objevila cizí smečku. Smečku, která ji přijala mezi sebe. Smečku Měsíčního svitu.

Jo, a jen tak mimo jiné, nejpovedenější art vytvořený mnou:
(Pokud ovšem nepočítáme to, jak kreslím teď xD)

« Zpět na seznam mých OCs