The Forest of Fire: .: Tvorba Dávnověků :. Slender's Diary

"Tvorba dávnověků" je neuspořádaně uspořádaná hromádka několika příběhů, které jsem psala v dřívějších dobách a s radostí si je znovu pročítám a poučuji se ze svých chyb.

Tak je prosím, neberte nějak vážně.

Dalo mi dost práce vůbec sebrat odvahu a publikovat je veřejně... :D A přeji vám hodně štěstí v poučování se z mých chyb z dřívějška! ^^

Opening

Jopik! STIAK se kopla do zadku a napsala Opening své první fanfikce! Nojo, předokládám, že toho bude víc, mám totiž nápady na ještě jednu fanfikci. Zatím tu je ↓tohle↓ xD nápad je od GirlyQueen xD hezké počteníčko xD

Už bych měla jít domů. Nelíbí se mi to tu. Je tma. Vážně bych už měla jít.

Izumi byla v lese. Byl to dost hluboký les, nikdo tam nikdy nechodil. Říkalo se, že tam straší. Navíc stromy byly vždy tak blízko u sebe, že člověk přes ně moc daleko nepohlédl, a k tomu kvůli nim tam procházelo jen málo slunečních paprsků, pokud zrovna slunce svítilo. Jak tak šla, stromy začaly řídnout. Super, pomyslela si. Už budu venku.

Ale nebyla. Dostala se jen na nějakou skoro-mýtinu, sem tam byl strom. A vzadu, za mýtinou, se vyjímal obrovský barák. Izumi chtěla vykročit, ale pak se zarazila. Něco ji znepokojilo. A měla důvod být znepokojená. A to dost velký.

Na zemi ležela past na medvědy. Obrovská, doširoka otevřená klidně ležela dokonale skrytá v trávě.

A vedle ní další. A další. Mýtina byla celá plná medvědích pastí, a některé byly sakra dobře skryté. Najednou se Izumi neodvážila ani pohnout. Rozhlédla se těsně na místa okolo sebe, jestli někde u ní náhodou není past. Dobrý, snad tu nic není. Přešla pár kroků nalevo a vzala jeden velký kámen. Pak jí došlo, že to mohla být smrtelná chyba. Pasti mohly být všude. Naštěstí tohle bylo v pohodě, nic se nestalo. Zhluboka si oddechla.

Kámen, který držela v rukou, vážil nejmíň dvě kila. Pořádně se s ním napřáhla a hodila ho na nejbližší past.

Jakmile kámen dopadl, past se rychle a hlučně zaklapla. Okej, tak možnost, že nefungují, je vyloučena. Takže je skoro nemožné se k tomu domu dostat. Ale proč je tak chráněný, proč?

Dívka udělala první krok, pak další a další, a pomalu, ale ladně začala tančit mezi pastmi.

Páni, vydechla a sedla si na nejbližší pařez. Já to fakt dokázala! Přežila jsem to!

Otřela si z čela pot a sáhla si na svůj bok, kam ji škrábla jedna z pastí, které se omylem dotkla, ani nevěděla, jak se to mohlo stát. Ale přežila to, a to je hlavní. Musela si pogratulovat. Mohla by jít hned dělat baletku nebo něco podobného. Ale teď zpátky do reality. Kam jsem se to teda dostala?

Izumi šla dál, cestou byla nanejvýš ostražitá, aby objevila případnou past dřív, než by se do ní chytila. Pokračovala přímo k tomu domu. Byl vysoký a obrovský. Ale taky zchátralý a opuštěný. Nyní stála přímo u něj. Dívala se na masivní polootevřené dveře a váhala, jestli má jít dovnitř. Nakonec se rozhodla dveře otevřít dokořán a vstoupit do domu.

Ocitla se v chodbě, a tak vstoupila do prvních dveří. Dostala se do místnosti se sakra dlouhou postelí. Jinak byla místnost prázdná, bílé stěny, dřevěná podlaha... Až na jeden znepokojující fakt. A tím byly rudé skvrny od krve na stěnách, podlaze i posteli.

"Fajn no," špitla. "To mě trochu děsí."

Přešla k posteli. Byla neustlaná, s černočerným povlečením. A na povlečení se vyjímal stejně černý, ledabyle pohozený deník s jasně bílým načmáraným nápisem "SLENDER'S".

Takže okay, tohle je co? Co to má společnýho se Slendermanem?

Pak jí něco došlo. Pohlédla nad sebe. Vysoký strop, pak enormně dlouhá postel a deník s nápisem "SLENDER'S". Už to pochopila. Tahle místnost asi patřila Slendermanovi. A ten deník možná taky.

Izumi vzala deník do ruky, posadila se na postel a otevřela ho na první straně.

Day #0, 10:58

Den nula. Tak určitě. Ale pokusím se to líp vysvětlit. Něco se bude dít, ale ještě nic nezačalo. Teprve zítra. Prostě den nula.

A teď k tomu, co se bude dít. Stěhujeme se. Snad to bude v pohodě. Nu, jak začít... říkají mi Slenderman, ale většina creepypast mě oslovuje jenom Slendy. Dohodl jsem se s většinou creep, že se nastěhujeme všichni spolu do nového domu. Má to plno výhod. Zatím jsme byli všichni roztroušeni tak nějak všude, což moc výhodné nebylo. Teď jsme ale já se Sally, Jeffem, Jane a Eyeless Jackem našli opuštěný dům. Je fakt veliký, má tři patra, a to ani nemluvím o tom, jak vysoko tam jsou stropy, takže se tam v pohodě vejdu. To se mi celkem ulevilo, protože právě tohle bývá často problém. No, zítra se ještě na ten dům mrknem a pak se teda asi nastěhujeme.

Po pár dnech by měli přijíždět další Creepy, nejdřív asi přijedou Masky s Hoodym, a možná s nimi Toby a Clockwork, protože to mají sem nejblíž. Každopádně to tu má spoustu, ale fakt spoustu místností, od prvního patra až nahoru. Okolo domu asi nastražím pasti, nechci riskovat, že nás někdo navštíví. Jen musím promyslet, jak se přes ty pasti dostaneme my.

Napadá mě, že bychom nějak vytvořili v podzemí tunel, jeskyni, kterou by se dalo projít přímo pod pastmi. No, dneska jsem toho moc nenapsal, já vím, ale Sally mě volá. Už jsem unavený, takže půjdu asi v klidu prospat den. Celkem se těším na noc, až znovu omrkneme dům. Když ho uviděla Sally, byla nadšená a vybírala si pokoj. Snad to tam bude v pohodě...

Izumi zvedla hlavu od deníku. Takže, oni se sem chtějí nastěhovat creepy? Né, počkat, to by tu nebyly pasti. Anebo jsou nastražené na ně a Slenderman si tu nechal deník omylem z poslední návštěvy? V její hlavě se seskupilo plno nejasností. Otočila na další stránku.

Day #1

Hai, takže jste si vyprosili pokračování nové fanfikce ^^ snad se vám bude tenhle díl líbit :33 už pracuju i na příběhu samotné Izumi, jakožto mého OCčka ^^ no, nechte se překvapit :P měla bych taky pohnout s překladem Lost Silvera xD ale dost keců, tady je to pokračování:

Izumi zaváhala, než otočila další stránku.

Day #1, 23:10

Už jsme tady. Právě jsme si dovybalili věci a teď si každý užívá svého pokoje. Já bydlím dole, v přízemí, kde je nejvýše strop. Sally si vybrala pokoj hned nad mým. Vedle ní nalevo má pokoj Jane, Sally si to vyloženě tak přála. Napravo od ní má pokoj Jeff, a naproti němu je Eyeless Jack.

Myslím, že už se každý dostatečně pokochal ze svého pokoje, protože slyším, jak nahoře Jeff vyvádí. Něco křičí na Sally, která se mu hystericky směje. Rozhodl jsem se zkontroloat, co se děje.

Sally kolem mě zrovna proběhla. Za ní se řítil Jeff. Něco křičel, ale nebylo slyšet, co říká. Chytil jsem ho jedním ze svých chapadel za kapucu jeho bílé mikiny. Když mu došlo, co se stalo, začal kopat nohama a mlátit rukama okolo sebe.

"Pusť mě! Pusť mě na ni!" dostal ze sebe.

"Co se tu ksakru děje?" řekl jsem pobaveně.

Sally se na nás otočila. V jedné ruce držela svého medvídka Charlieho, druhou schovávala za zády.

K tomu všemu se sem po schodech přiřítila Jane.

"Sally, notak, tohle nedělej," usmála se. Bylo vidět, že jsme se z toho všichni bavili. Teda kromě Jeffa, kterého jsem stále držel za kapuci.

Ze schodů se pomalu přiloudal Eyeless Jack, masku měl nakřivo tak, aby odhalovala jeho ústa, a usmíval se. Přišel k nám, Sally se na něj hezky, nevinně usmála.

"Tak, Sally, řekni mi, co se děje," řekl jsem jí.

"Nic se neděje, co by se dělo?" usmála se tak sladce a nevinně, že by ji někdo mohl těžko z něčeho podezírat.

"Jasně, že se něco děje!" Jeff se po ní tak prudce natáhl, že mě vyvedl z rovnováhy, až jsem málem spadl. Samozřejmě jsem při tom pustil Jeffa, který se chopil příležitosti a zvedl Sally do vzduchu. Malá hnědovláska se nemohla bránit. Z jedné ruky upustila medvídka, a z té druhé, kterou měla doposud za zády, jí vypadl... Jeffův nůž! Tak to se nedivím, že tolik vyváděl. Jeff má svůj nůž opravdu hodně rád, vždy se chlubí, kolik s ním zabil lidí. Nejvíc ty jeho kecy vytáčí Jane. Ani se jí nedivím. Kdyby tady nebyla Sally, tak jsou pořád v sobě. Ale před ní se nechtějí hádat. To je jedině dobře. No co, teď půjdeme asi na lov, a pak zase spát. Zítra teda přijedou Masky, Hoodie, Toby a Clockwork, to je stoprocentní. Už jsem rozmístil pasti. Ale ten tunel pod zemí... to ještě zatím není. Musím to nějak zařídit. Ale tak, aby to neobjevili lidé. Přísahám, že zabiju každýho obyčejnýho člověka, kdo sem vstoupí.

Izumi zaklapla deníček a odhodilanho zpátky na Slendermanovu postel. Tak to bylo docela dost. Vstala z postele a zhluboka se nadechla. Musí vypadnout. Hned. Oni... mohli by se vrátit. Třeba zrovna teď. Anebo... Pokračoval deníček na další straně?

Izumi zase zdvihla deníček a prolistovala stránky. Proč to sakra neudělala napoprvý? Fajn, deník je z většiny popsaný, tak má doma dost co číst. Doma... no, její rodiče nebyli doma, odjeli si někam na třídenní výlet, takže Izumi zůstala doma sama. A dost toho využila.

Izumi vyrazila ven a došla k pastím. Nadechla se. Začala jimi znovu opatrně procházet. Vše šlo skvěle, ale pak se všechno zvrtlo. Šlápla trochu vedle, ale naštěstí hned uskočila, protože se tím přešlapem dotkla citlivého místa jedné pasti, která se hned zavřela, a minula ji jen o vlásek. Izumi z toho zavrávorala a přepadla dozadu, a jedna noha jí nějakým způsobem nešikovně spadla do pasti, která se automaticky zavřela. Izumi vykřikla bolestí. Zuby té pasti se jí zarývaly do masa, její krev pomalu tekla na trávu.

"Doprdele," špitla. "Tady mě asi najdou. Bůhvíco se mnou pak udělaj."

Izumi se třásl hlas, ale pomalu se uklidňovala a snažila se přijít na nějaké řešení.

"No, aspoň mám čas," řekla, až sama sebe překvapila, jak to znělo klidně.

Otevřela Slendermanův deníček a znovu začala číst...

Day #2 part #1

Omlouvám se, že další díl přichází tak pozdě x3 Tenhle den jsem rozdělila na několik (dvě) částí, a budu se snažit to psát častěji :33

Day #2, 9:28

Jak jsem psal, dneska přijede dalších pár Creep. Určitě Masky s Hoodym, Ticci Toby a Clockwork. S Maskym jsem se včera telepaticky spojoval, určitě to klapne. Nevím, jestli přijede ještě někdo další, ale pokud ano, pořád tu je plno místa. Hromada místa.

Dneska okolo jedné hodiny jsme to tady už poněkolikáté prohledávali, a pořád tu je co objevovat. Samozřejmě si ten "průzkum domu" vydupala i Sally, třebaže byla hodně unavená. Ale bavilo ji to, potom dokonce běhala po celém domě nahoru a dolů, takže do postele ulehla úplně vyčerpaná.

Celkem mě udivilo, že jsme objevili nějaké věci, o kterých jsem včera neměl ani ponětí, přestože jsme tu teprve jeden den. Třeba tady je dokonce třípatrový sklep, přestože jsem předpokládal, že má jen dvě patra. To úplně nejspodnější je geniálně vytvořené pro mučící místnosti. To zase pro mě nic moc není, ale někteří z toho budou mít určitě radost.

Dneska je zatím vše v klidu, Eyeless Jack před chvílí vstal a šel si udělat snídani (ledvinu, jak jinak), Sally přešla k Jane do pokoje a teď si s ní hraje, a Jeff má pořád ještě půlnoc.

No, už slyším Jane a Sally, jak běží dolů po schodech. Sally se zase chichotá, jako vždycky. Jane teda asi půjde udělat snídani, a zase si popovídáme u stolu. No, podle toho, co slyším, Jane rozhodně nehodlá připravit snídani i pro Jeffa. Takže tenhle nový dům bude asi svědkem další hádky, tentokrát mezi Jeffem a Jane, což bude trochu hlasitější, než včera.

"Dobré ráno," řekl jsem, hned co jsem se dostal do kuchyně. Sakra, když jsem procházel dveřma, málem jsem se praštil do hlavy. Budu si muset zvyknout.

"Dobré ráno," odpověděli Eyeless Jack a Jane sborově. Jenom Sally si počkala, až domluví, a pak se roztomile usmála a přeběhla ke mě.

"Dobré ranko!" pokusila se mě obejmout, ale náš výškový rozdíl jí v tom zabránil.

Usedl jsem ke stolu a řekl jsem jim, co by se dneska teda mělo dít.

"P-pane Slendermane!" zvedla Sally ruku, jako kdyby se hlásila ve škole.

"Copak, Sally?" otočil jsem se na ni.

"Jak se Masky, Hoodie, Toby a Clockwork dostanou přes ty vaše pasti?"

Všiml jsem si, že nejen já, ale všichni jsme se zarazili. Ticho tady prorazil až Jeff, který loudavě přišel ze schodů. Byl ještě ospalý.

"Jeffe, úsměv!" dloubla do něj Jane. Ta se hnedka musí chytit příležitosti, jak tak koukám.

"Prosimtě, neprovokuj," odsunul Jeff židli a posadil se. "Počkat... kde mám jídlo? Kde je moje snídaně?"

"Neřekl sis o ni," odfrkla Jane.

"Ale to je snad samozřejmost, že mi ji uděláš, ne?"

"Proč? Nejsem tvoje matka, nebo snad manželka!" Sally vyprskla mlíko, který zrovna pila. Eyeless Jack se taky musel smát. Jenom já jsem stále přemýšlel nad otázkou, na kterou se mě Sally zeptala, než Jeff přišel. Jak to mám kruci udělat?

"Co je tady k smíchu?" otočil se Jeff na Sally, ale pak si to rozmyslel a podíval se mrazivým pohledem na Eyeless Jacka. Ten dal nezúčastněně ruce nahoru. "Co já?"

"Jeffe, prostě si tu snídani udělej sám, už jsi dost velkej," zakončila to Jane.

"No, stejně se ale občas chová jako malý dítě," neodpustil si komentář Eyeless Jack. Když ale zachytil Jeffův další mrazivý pohled, udělal to stejné gesto jako předtím. "Už nic neříkám!"

Zvedl jsem se od stolu, potřeboval jsem rychle vymyslet, co mám udělat. Masky, Hoodie, Toby a Clockwork přijedou okolo poledne a mě ještě nenapadlo, jak dostat je a pak i další později přijíždějící Creepy přes pasti co nejvíc bezpečně a nenápadně. Sešel jsem po schodech do sklepa, pak do druhého patra sklepa, a chystal jsem se sejít úplně dolů, když něco naproti mě na zdi upoutalo moji pozornost. Přišel jsem k tomu. Mohly to být dveře, co já vím. Zatlačil jsem do toho. Nic. Pokusil jsem se nějakým způsobem zatáhnout, a... otevřelo se to.

Zíral jsem do tmavé chodby. Rád bych vešel dovnitř, ale strop tam byl pro mě sakra nízko. Ale... musel jsem jít dovnitř. Možná se můj nápad zhmotnil, teda spíš někdo ho zhmotnil, dřív, než mě vůbec napadl. Cesta ven pod zemí.

Ach jo, to bude děs, řekl jsem si, popadl jsem v jednom pokoji baterku, o které jsem si pamatoval, že jsem ji tam dával, přešel jsem k té chodbě, lehl jsem si na břicho a lezl jsem takhle chodbou, jedno moje chapadlo drželo rozsvícenou baterku.

Když jsem se dostal na konec chodby, nadechl jsem se úlevou. Vyšel jsem ven, i když jsem věděl, že teď by to bylo sakra na nic, kdyby mě někdo viděl. S jedním člověkem si ještě poradím, ale taková skupinka deseti lidí by bylo moc, navíc musíme udržovat průměrný počet zabitých, aby to nebylo hodně zneklidňující.

Porozhlédl jsem se, a zjistil jsem, že se nacházím v lese, a tak pět metrů ode mě jsou rozmístěny první pasti. Super, tak za to jsem hodně rád. Rychle jsem se teleportoval zpátky do sklepa, vyšel jsem nahoru a dělal jsem, jakoby se nic nestalo. Musím si mezi nimi udržet vyšší postavení, a to by se mi teď hodně narušilo, kdybych jim tohle pověděl. Nakonec jsem jim ale řekl, že jsem našel východ. Napovídal jsem jim, že jsem o něm zvenčí věděl, a právě jsem si potvrdil, že končí v domě. Byl ale dobře skrytý. O svém zážitku v těsných prostorech pod zemí nehodlám říct ani slovo.

Izumi se zasmála. To muselo být vtipný. Pak se ale zarazila... jak může Slenderman psát tak rychle? Nebo si pamatuje každý detail? Sakra, jak to dělá?

Izumi ucítila další prudkou bolest v noze, kterou měla stále zaklíněnou mezi zuby nebezpečně vyhlížející pasti.

"Ach..."

Z ničeho nic jí přejel mráz po zádech. Otočila list deníku a četla dál, co se ten den dělo...

Day #2 part #2

Ano, přesně tak! Několika z vás jsem se zeptala, jestli bych si nemohla "půjčit" vaše Creepypasta OCčka. Za povolení vám hrozitááánsky moc děkuju! :333 Rovnou jsem je tam dala :3 takže, za chvíli zase půjdu dopřekládat Strangled Reda (ach jo, on se tak hrozně vleče xD), takže.. užijte si čtení!!!

11:58

Konečně jsou tu. Prý přijeli přestrojeni v autobuse. Ach jo, facepalm. Pro Clock to bylo sakra těžký, nakonec si svoje hodinkové oko přikryla vlasy a pusu šálou. Byla z tolika lidí na nervy víc než obvykle, podle toho, co mi řekl Masky. Chudinka. Teďka zrovna přišli tou cestou pod zemí. Čekáme tu na ně v obýváku.

"Ahoj Clock!" přiběhla Jane za Clockwork a objala ji. Clockwork, která zrovna vyšla z podzemních prostor domu, její přátelské objetí vřele opětovala.

"Čau Jane! Tak jak se tu máte? Páni, tady to je obří! Nedivím se, že jste se rozhodli jít sem!"

Clockwork z toho domu byla úplně unešená. Neustále se rozhlížela. Nemohla se dočkat, až si vybere pokoj.

"Ahoj Toby!" rozeběhla se Sally za Ticci Tobym, který zrovna také vyšel ze sklepa. Jane se na něj usmála, Jack kývnul a Jeff po něm jen hodil pohledem.

"Čauky, maličká!" Toby vzal Sally do náruče. Po chvíli vyšli ze sklepa i Masky s Hoodym. Taky byli vřele přivítáni.

"Teďka byste si každý měl vybrat svůj pokoj, pojďte," vyzval jsem je, aby šli nahoru. Na nic nečekali a následovali nás do prvního patra.

Clockwork se naklonila k Jane. "Hele, Jane, mám takový divný pocit. Když jsme jeli tím proklatým autobusem a já se koukala z okna, něčeho, teda spíš někoho, jsem si všimla. Nechci zbytečně plašit, asi to nic nebude, ale myslím, že jsem tu osobu znala. Neviděla jsem ho nebo ji pořádně, ale vím, že sledoval náš autobus."

"Nemůže to být nějaká Creepa, která se má sem taky nastěhovat?" napadlo Jane.

"Já doufám že ano, ale i tak z toho nemám dobrý pocit," svěsila Clockwork hlavu.

"Neboj, nestresuj se zbytečně. Podívej se na mě," chytla Jane její hlavu a donutila Clockwork, aby se jí dívala do tváře. "Vidíš, kde teď jsi? Jsi v ráji. V dokonalým místě, kde nemá smysl být z něčeho neklidná. Pojď, usměj se a vybereš si pokoj."

Clockwork se objevil na tváři radostný úsměv.

Šel jsem do patra jako první, a všichni v domě mě následovali. Dovedl jsem je do chodby tohohle patra, kde byla valná většina dveří pootevřená, takže prázdná. Nikdo si ty pokoje ještě nevybral. Ukázal jsem každému všechny pokoje, a pak si měli všichni postupně vybírat. Clockwork se hned rozhodla pro pokoj vedle Jeffa. Toby si vybral pokoj vedle Clockwork a pak přišla řada na Maskyho s Hoodym. Oba se přiřítili k pokoji naproti Sally, jelikož byl z těch zbylých asi nejlepší. Navzájem se snažili dostat toho druhého pryč z pokoje.

"VY-PA-DNI!" křičel Masky na Hoodyho.

"Ani náhodou! Tenhle pokoj chci já!" snažil se křičet stejně hlasitě Hoody.

"Já tu byl první!" domáhal se pokoje Masky.

"Tos teda nebyl!"

"Byl a nech toho!"

Musel jsem se smát. Byla to vtipná podívaná, sledovat je, jak spolu zápasí. Ale po nějaké té chvíli toho bylo dost, tak jsem je musel řádně zarazit.

"Ale notak, uklidněte se. Snad se dokážete nějak rozumně dohodnout, ne?"

Hoody se na chvíli zamyslel. Proboha, co tu vlastně řeším? honilo se mu hlavou. Válčím tady o pokoj s Maskym. Ale ten pokoj je hnedka naproti Sally. To by pro mě bylo ráno vstávání. Už vidím, jak se Sally ráno vzbudí a vřítila by se sem do pokoje. To teda není nic pro mě, já chci spát.

Bez jakéhokoliv slova Hoody odešel z pokoje a vybral si jeden na opačném konci chodby.

"Chytrý chlapec," utrousil jsem.

Najednou se ozval z přízemí něčí hlas.

"Haló?! To je tady prázdno?"

Ach ne. To snad radši ani ne. Podle hlasu jsem poznal nezaměnitelnou Creepu široko daleko. Skroll tam stál ve dveřích od sklepa, s maskou v ruce a úsměvem na jeho šedé tváři. Za ním se krčilo několik lidí. Sešel jsem dolů, abych mu vytknul jeho neohlášený příchod. Za mnou šla Jane a Clockwork. Sally si hrála u někoho v pokoji.

"Zdravím, Slendy," usmál se Skroll, když jsem přišel ke dveřím sklepa. "Pěkný dům."

"Děkuju Skrolle, ale buď tak hodný a řekni mi, proč jsi neřekl, že se sem chystáš jít," mluvil jsem stejně chladným a ostrým hlasem, jako on. Nevím proč, ale mezi námi existovala menší tichá válka. Jane najednou přešla přede mě, asi pochopila, že naše vzájemné jedovaté chování nikam nevede.

"Čauky! Ráda tě tady vidím, mohl by sis jít vybrat nějaký ten pokoj. Co- počkej, ty si sebou ještě někoho vedeš? Kdo je to?" Jane se zarazila, stejně jako já, když jsem to uslyšel. Koho vede?

Skroll, který doposud stál veprostřed dveří, nyní ustoupil stranou. Na schodech stála Veronica, Sarah, Tessa a Leryl, všechny s prosebným úsměvem na tváři, aby tu mohly zůstat. Když jsem se ale podíval pořádně, každá se tvářila jinak: Veronica se rozhodla nasadit i když prosebný, tak neústupný výraz, při kterém na jakoukoliv její otázku nepřipadala odpověď NE v úvahu. Leryl se tvářila šíleně. Oblečení měla špinavé od zaschlé krve, na její tváři taky pár těch kapek lidské krve zbylo. Sarah zase svýma očima smutně prosila, aby mohla zůstat. Kolem její hlavy sem tam proletěla vosa, které se naučila ovládat. Tessa vypadala nevinně, ale i tak si jí na tváři pohrával psychopatický výraz.

Jane se nadechla a vydechla. Pak se široce usmála.

"Vítejte v novém domově!!"

Takže někdy mohou být Creepypasty laskavé a hodné? Hehe, to by se i hodilo. Sakra, ta noha bolí.

Izumi zavřela deník a položila ho vedle sebe. Zatracená past...

První pokus o roztáhnutí smrtelných zubů pasti byl zatím neúspěšný. Druhý taky. Jen to zvýšilo bolest.

"Do třetice všeho dobrého," zatlačila Izumi...

Day #3

Izumi zaúpěla v šílené bolesti. Pomalu rozevírala past, ve které jí uvízla noha. Radši se nedívala, jak zuby pasti pomaličku uvolňují její krvácející nohu. V té šílené agónii.

Když už byly zuby pasti konečně dostatečně daleko od sebe, rychle nohu vystrčila a past pustila. Ozvala se rána, když do sebe svě poloviny pasti narazily. Izumi přejel mráz po zádech, ale ulevila si, že je její noha pryč z pasti. Začala pomalu kulhat domů. Když vyšla z lesa k nejbližší silnici, což bylo okolo půl kilometru daleko, svezla se na zem a omdlela. To všechno na ní bylo moc.

Přespala v příkopu u cesty. Nikdo si jí nevšiml. A když ano, tak jí nepomohl. Izumi se vzbudila, v ruce svírala Slendermanův deníček. Byla promrzlá až na kost, jistě se podchladila. Stoupla si na nohy, zamotala se jí hlava. Opatrně vykročila směrem ke svému domovu. Cestu odtud už moc dobře znala. Bolela jí hlava, z nohy jí samosebou také vystřelovala bolest, a navíc se klepala zimou. Když konečně došla, celá vyklepaná, domů, převlékla se z promoklého špinavého oblečení, lehla si do postele a vděčně se přikryla. Po chvíli se zvedla a udělala si čaj. Rodiče stále nebyli doma. Vlastně... všichni si mysleli, že jsou na dovolené. Jen Izumi ale znala pravdu, a tajila ji před světem. Posadila se s hrnkem horkého čaje na postel, a pomalu usrkávala. Až se uzdraví, musí ten podivný dům, kde našla deníček, znovu prozkoumat. Počkat, ten deníček!

Izumi ho otevřela na místě, kde skončil poslední zápis.

Day #3, 10:00

Poněkud mě překvapilo, že přišel Skroll. Nemá mě zrovna v lásce. Narážíme na sebe jedovatýma poznámkama, jak jen to jde. Takže to, proč přišel, nechápu.

Taky nerozumím tomu, proč přivedl Veronicu, Sarah, Tessu a Leryl. Ale je to příjemné překvápko. Už jsou zabydlené ve svých pokojích. Právě se spolu s Jane něčemu spolu hihňají. Je to komické. Vůbec nevím, jestli má dneska někdo přijet. Ale místa je tu stále hromada. Určitě dneska půjdeme lovit. Alespoň většina z nás.

Uslyšel jsem, jak kdosi scházel dolů. Podle kroků a zvuků podpatků na dřevěných schodech to musela být Jane.

"Kam jdeš?" zeptal jsem se nezaujatě, když se mihla u mých otevřených dveří. "Snad nejdeš lovit za světla." Pak jsem na ni pohlédl. Neměla v ruce nůž jako vždy, když jde ven, zato měla na očích velké sluneční brýle a vypadala... Celkem hodně jako normální člověk. Dokonce měla kabelku a myslím, že i šaty si vyměnila, tyhle byly spíš volnější, letní.

"Je nás tu víc. Někdo by se mohl postarat, abychom všichni neumřeli hlady," pokusila se o vydařený vlídný úsměv.

"Nákupy?" konstatoval jsem, jenže to znělo spíš jako otázka.

"Přesně tak," odpověděla.

"No hodně štěstí," popřál jsem a ona vyrazila ven.

Tak jsem seděl na posteli a přemýšlel. Návštěvu nečekáme. Pravděpodobně. Ani jsem nevnímal, že začal nahoře narůstat hluk. Vrátil jsem se do reality, až když do mého pokoje vstoupil Skroll. Skroll... On? To jako vážně? Ten, se kterým se asi nejvíce v tomto domě nenávidím, právě přišel bez svého škodolibého nenávistného výrazu ke mě dnes přišel do pokoje.

"Co se děje?" zeptal jsem se dřív, než stihl cokoliv říct.

"Nic moc vážnýho. Jen jsme našli v jednom z pokojů krabici se sekerama, když jsme se po domě procházeli. Pravděpodobně patří někomu z nás, ale nevím komu." Zamyšleně jsem se zvedal z postele a následoval jsem Skrolla nahoru. Zavedl mě do jednoho prázdného pokoje. Teda... ne moc prázdného. Byli tam všichni kromě Sally, která tvrdě spala u sebe v pokoji. Asi si šetřila síly na noc. Když se rozhodne, že s náma půjde lovit, chová se naprosto hyperaktivně a bez trochu víc spánku předem by asi zkolabovala únavou. Zpátky k tomu, co se tam dělo. Stáli tam všichni u kartonové bedny, která byla zaplněná sekerami. Kdykoliv se nikdo nedíval, pokusil se Toby natáhnout pro jednu ze sekerek, aby jich měl víc. Vždycky mu ale plán překazil Masky.

"Kde se to tu vzalo?" prořízl jsem ticho.

"Našli jsme to tu," řekla klidně Clockwork.

"Čí to je?" položil jsem další otázku.

"To se neví," pokrčil rameny Masky a fláknul Tobyho přes ruku, která se snažila získat alespoň jednu sekerku. Toby se stáhnul zpátky dozadu, vrhnul po Maskym vražedný pohled.

"Myslím, že to bude patřit Jane," řekl Hoody.

"Meh, nemyslím si, že by si Jane uchovávala sekerky. To mi k ní tak trochu nesedí. Ona je spíš přes ty kudly, taková kudlanka," zasmál se Jeff nad svým vtipem. Mě to tak vtipný nepřišlo, a tak jsem Jeffovi rovnou jednu ubalil chapadlem. Na jeho bílé tváři se začal červenat obtisk mého chapadla. Jeff se chytil za tvář.

"Můj krásný obličej!!!" odběhl do koupelny.

"No, od Jeffreyho bude asi klid. Toby, vážně není ta krabice tvoje?" měřil jsem si Tobyho pohledem. Poznal jsem, že řekne pravdu.

"N-ne." Můj pohled mu byl asi nepříjemný. Přestal jsem ho probodávat svýma neexistujícíma očima a zaměřil jsem se na problém s krabicí.

"Asi bychom to měli na pár hodin odložit. Nechte krabici krabicí. Jane se k tomu vyjádří, až přijde."

Kupodivu se mnou naprosto všichni souhlasili, a tak jsme nechali krabici krabicí, a po Tobyho posledním neúspěšném pokusu přivlastnit si jednu sekeru jsme se přesunuli do obýváku. Sally stále spala. Všichni jsme seděli na nějakém gauči. Rozhlížel jsem se. Clockwork ležela v příjemném objetí Tobyho, Masky se od Hoodyho vzdálil na druhý konec místnosti, Skroll se usadil na schodech, Leryl, Sarah, Tessa a Veronica spolu o něčem zaujatě hovořily, Eyeless Jack ťukal prsty do svého křesla a Jeff se nervózně otáčel. Pořád se ohlížel k oknu, a pak se zas vrátil do předešlé polohy a opřel si bradu o ruku. A zase se otočil. Myslel jsem, že si s Jane zase něco provedli, a on má strach, kdy a kde se zase objeví.

Jenže on neočekával Jane. Když se jednou otočil a venku se v tu chvíli mihlo cosi červenohnědého, vyletěl z křesla ven z domu. Jen jsem za ním hodil pohled. Co to bylo? Všichni z místnosti se dívali na místo, kudy Jeff vyběhl, takže na dveře vedoucí do hlavní chodby.

Vysvětlení se nám doneslo během půl minuty. Slyšel jsem zvenčí Jeffův hlas.

"Tak tady jsi, ty obřisko! Já tě hledal! Měl jsem strach, že si tě někdo odnesl!"

Jeff po chvíli vkročil do místnosti a za ním vrtěl ocasem SmileDog. Špinavý, mokrý Smiley. Když vešel doprostřed místnosti, otřepal se. Neodpustil jsem si facepalm. Jeff to tu bude muset uklidit. Zabere mu to asi dost dlouho.

Ohlédl jsem se, za Smilem vedly špinavé blátivé stopy přes celý obývák. Suprový.

"Smiley!" vykřikla vesele Clockwork a objala špinavého obrovského červeného psa okolo jeho mohutného krku. Smile ji olízl, a Clockwork se tomu vesele zasmála. Bylo fajn ji vidět takhle veselou. Pak si ale uvědomila, jak je Smile špinavý, a tak ho pustila a doporučila mu koupel. Spíš ne Smileymu, ale Jeffovi, a nedoporučila ji, nýbrž přikázala.

Jeff a Smile se otočili zpátky směrem k chodbě, kde byla i koupelna. Za chvíli bylo slyšet, jak Jeff natáčí do vany vodu. Musel jsem se zasmát. Psychopatický vrah právě koupe psychopatického psa. Komické. Navíc to byl zrovna Jeff. Tomu se nedalo nesmát.

Otevřely se hlavní dveře, dovnitř vešla Jane. Hned po překročení domovního práhu si všimla špíny od Smile Doga. Bylo jí hned vše jasné.

"Jeffrey!!" vykřikla. Jeff ji ale nevnímal, musel zrovna "koupat svého pejsánka". Nad touhle větou jsem se obzvlášť zasmál.

"Jane, prosím, klid. Jeff to tu má za úkol uklidit," začal jsem.

Jane se už nadechovala, že chce něco říct, když za ní přiběhla Clockwork, kvůli té krabici. Jane se zatvářila překvapeně.

"Cože? Ne, o žádný krabici nevím! Plná seker? Víš, že ty nejsou můj typ," poklepávala Jane nohou na podlahu, což u ní bylo úplně normální.

23:48

Krabice určitě nepatří Jane, ale vůbec mi není jasný, komu teda bude patřit. Zrovna se chystáme na lov. Sally celý den prospala, takže mě krapet děsí, jak dalece bude dneska hyperaktivní.

Jsme připravení. Masky se nabídl, že to tu bude hlídat, zatímco budeme pryč. Jack si právě ještě dobrušuje skalpel, Sally si hraje s medvídkem. Najednou zazvonil zvonek u dveří. Žeby sem šla nějaká další creepa? Místa je tu dost, takže proč ne.

Přešel jsem k domovním dveřím a sáhnul na kliku. Čekal jsem, že za dveřmi bude stát nějaká creepa, která je tak průměrně vysoká, takže jsem sklonil hlavu, abych se mohl tomu "návštěvníkovi" dívat přímo do tváře. Otevřel jsem dveře. Místo do tváře creepy jsem se díval na hrudník Shadow Walker. Zahanbeně jsem zvedl hlavu a pohlédl jí do jejích zajímavých očí.

"Můžeme dál?" usmála se Shadow.

"Můžeme?" Přehlédl jsem někoho?

Za Shadow Walker se krčila se sladkým výrazem Lazari.

Sally zpoza mě vyběhla.

"Lazi!" objala Lazari. Obě dvě poskakovaly radostně na místě, byly rády, že se vidí. Potom Sally zatahala Shadow Walker za nohu. "Obejmeš mě?"

Shadow Walker si s úsměvem klekla na zem a Sally se jí vrhnula kolem krku. Do objetí se vmísila i Lazari. Smály se.

Shadow si může vybrat pokoj, a Lazari by mohla bydlet se Sally. Snad jim to vadit nebude.

Ospalá Izumi se opřela do polštáře a usínala.

Nikdo o mé minulosti nesmí vědět. Nikdo. Nikdo. Nikdo...

Day #4

Asi by chtělo napsat příběh Arisu i Izumi, že? A k tomu mám v sešitě na matiku náčrty dalšího svého OC, a to Allisona. Uvidím, kolikrát to jeho jméno ještě změním =DD Netěště se, bude to katastrofa XD

A mimochodem! Margaret, kámošku z DA, napadlo, že by mohla zkoušet SD ztvárnit do anglických komiksů a dávat to na DA, protože prý z toho chcípala, když to četla =DDD

No není skvělá??

Margareeeet, děkujuuu!!! ^^ (BTW, Margaret, dneska jsem zase umírala smíchy nad tím obrázkem oběšenýho Purple Guye xDDDDD)

A ještě vzkaz pro Iharo! Dala jsem sem tvoje OCčka, obrázek sem k tomu brzo přihodím, nemám je dokreslený x(((( Brzo budooou =D Promiň za to zpoždění XD

Konec keců, tady to máte! XD

Day #4, 00:00

Hodiny s kukačkou, visící na zdi, jednou kdysi upravené Laughing Jackem, odbily skřehotavě půlnoc. Shadow Walker se usmála.

"Jak tak koukám, jdete na lov, žejo? Mohla bych jít s váma?" ohlédla se Shadow za mě a viděla Jeffa, pohazujícího si s nožem.

"Jasně," kývl jsem. Lazari vypískla radostí a chytila Sally za ruku, spolu vyběhly znovu ze dveří. Běhaly po trávě a smály se.

Vyšli jsme z domu. Prošli jsme hluboký les, ve kterém se náš Slender Mansion ukrýval, a dostali jsme se do nejbližší vesnice. Lampy v prázdných ulicích matně poblikávaly. Venku chodilo hodně málo lidí. Tahle vesnička byla vážně malinkatá. Ale tím líp, alespoň budeme mít tu možnost zlikvidovat ji celou. Jeff si dneska asi vážně užije.

Škoda jenom, že nás je tady zatím tak málo. Ale popravdě, na malou vesnici málo vrahů, to je ideální. Vím tu poblíž o treochu větším městě, takže až by nás tu bylo víc, tak by to asi šlo.

První zaútočil samosebou Jeff. Vlítl do prvního domu, který viděl. Zarazit ho nemělo cenu. Za několik sekund se z toho domu ozval vyděšený výkřik a po další chvíli vyšel Jeff z domu, široce se usmíval a zářil spokojeností. Mikinu měl celou od krve. Smiley, který doposud seděl, k němu přiběhl a olízl mu krev na mikině. Jeff ho pohladil.

Odněkud z dálky se ozval další vyděšený výkřik. Ohlédl jsem se. Všichni jsme byli tady. Je tu snad někde nějaký další vrah? Někdo od nás? Nebo snad někdo proti nám?

Všichni nastražili uši. Smile vykročil tím směrem, odkud výkřik vyšel. Následovali jsme ho.

Došli jsme na druhý konec vesnice. Stáli jsme před normálně vypadajícím domem, s rozsvícenými světly. V oknech se pohybovaly něčí siluety. Vypadalo to jako dvě dívky. Jedna z nich držela v ruce šátek, ze kterého něco kapalo. Druhá se na ni dívala a něco tiše říkala. Rozhodl jsem se vstoupit do domu.

Vyšel jsem po schodech do prvního patra, ve kterém se pohybovaly ty siluety. Ostatní creepy mě následovaly. Musel jsem se krčit, abych se nepraštil hlavou o strop. Vysoká Shadow Walker mou situaci naprosto chápala.

Došli jsme do místnosti, ve které jsem viděl ty osoby. Musel jsem se ale nejdřív zorientovat, tenhle dům byl pro mě naprosto neznámý.

Našel jsem tu místnost, ve které jsem je viděl. Už teď jsem tu cítil smrt, vznášela se ve vzduchu. Dokážu to poznat.

Stály tam dvě dívky; jedna roztomile vypadající rudovlasá dívka, s krvavým šátkem v ruce, z úst jí odkapávala krev. Pološílený výraz si pohrával s její tváří. Vedle ní, s knihou v ruce, stála další dívka, s vínovými vlasy a žlutýma očima. Mluvila na tu první dívku.

"Špatně, špatně, a zase špatně! Měla bys vědět, že pokud někoho zabiješ takhle, můžou tě najít. Víš moc dobře, že ti to říkám pořád. Ale ty.. Ty máš svou hlavu. Hraješ si na chytrou. Moc dobře víš, že já jsem ta nechytřejší!"

"Klid, klid, moc dobře vím, že jsi Ta Nejchytřejší. Já ti to neberu, respektuju to. Ale sakra, nech mě zabíjet podle mých představ!" odpověděla ji ta druhá.

"Monique de Astelyn! Já ti tu radím! Víš, že policie tě může kdykoliv najít, a co pak s tebou bude? Hm?" rozkřikla se ta s vínovými vlasy.

"Neříkej mi tak! Jsem Mona!" odpověděla stejným tónem rudovláska.

Pak si mě obě dvě všimly a zarazily se. Nebyl to strach co jsem viděl v jejich očích, ale asi se naštvaly, že je někdo vyrušuje.

"Omlouvám se, že otravuju," řekl jsem s klidem.

"S-Slenderman?" pozvedla žlutooká jedno obočí.

"Ano," kývl jsem na ni. "A vy jste..?"

"Tohleto," ukázala ta s vínovými vlasy na rudovlásku, "je Monique de Astelyn."

Když si všimla, jak na ní Monique hodila zabijáckým pohledem, ještě dodala: "Aka Bloody Mona. A já, já jsem Ta Chytrá. The Clever One. Jsem ta nejchytřejší," usmála se povýšeně. Kývl jsem na souhlas.

"A jste taky vrahové, jak tak koukám," podíval jsem se na Monu, která byla celá od krve. Ta s úsměvem kývla.

"Ano," řekla. "Vy taky, jak vidím," pohlédla na Jeffa, který si olizoval z prstů krev.

"Kde žijete?" zeptal jsem se.

"Nikde, jen chodíme a vraždíme," vyhrkla Mona, dřív než stihla The Clever One něco říct. Ta po ní hodila tak chladný pohled, že z toho Jeffa podle jeho pohybu docela zamrazilo.

"A nechcete žít s námi ve Slender Mansion?" podběhla mě Lazari a usmívala se na The Clever One. Ta kývla. Za Lazari přiběhla Sally a pohlédla na Monu.

"Vybereme vám skvělé pokoje!" zvedla ruce. Mona se vesele usmála.

"Dobrá," kývla Mona. The Clever One souhlasila.

"Takže, nejdřív si ale hezky povraždíme v týhle vesničce," usmál se Jeff. "Mám to slíbené."

Mona znovu kývla. Spolu všichni sešli do spodního patra. Jeffrey pohlédl z okna. Venku, ve tmě, chodila jedna osoba. Cizí silueta. Obyčejný člověk. Jeff vycítil možnost zabíjet. Jako naprostý šílenec proskočil oknem nejblíž té osobě. Měl sakra štěstí, že se nepořezal. Sakra štěstí.

Dopadl před tu siluetu a udělal kotoul. Pak se zvedl na nohy a ukázal osobě nůž. Chystal se ji do toho člověka zapíchnout.

Nejen mě, ale všechny z nás podivilo, že osoba nehnula ani brvou. Jakoby to čekala, vůbec se ho nelekla. Malými kroky pokračovala v cestě.

"Uhni," ozvalo se zpoza kapuce stažené do obličeje. Osoba v dlouhém černém plášti spadající až na zem zvedla ruku a bleskurychle praštila Jeffa do ruky, takže mu nůž vypadl na zem. Chtěl se po něm natáhnout, ale osoba nůž přišlápla. Pak ho odkopla a zopakovala Jeffovi větu.

"Uhni."

Strčila do něj ramenem a znovu pokračovala v cestě. Popravdě jsem nikdy neviděl Jeffreyho takhle překvapeného. Vyjeveně zíral na zahalenou osobu ztrácející se ve tmě uliček. Pak se rozpomenul a došel k noži, sehnul se pro něj. Když se ale zvedal a napřahoval se, aby ho po osobě hodil, jenže mu těsně před hlavou prolétl jiný nůž, pravděpodobně patřící té osobě. To už vypadal Jeff vážně poněkud vyděšeně. Přišlo mi to komické. Všichni jsme stáli u oken a sledovali, co se venku děje.

"Co jsi zač?" vykřikl na osobu Jeff. Osoba se otočila, černou kapucu dlouhého, černého, zdá se, že kožešinového, pláště, měla staženou tak, že nebylo možné vidět jí do obličeje.

"Co jsem zač?" ozval se chladný smích. Osoba si pomalu sundala kapucu.

"Říkej mi Arisu."

Odhalila tak dívčí tvář, zpoloviny obvázanou, takže jedno její oko nebylo vidět. Žluté vlasy jí splývaly na černém triku s lebkou, přes který měla právě ten velký plášť. Na levém koleni měla černé džíny trochu zašpiněné od bláta. Poněkud děsivě se usmívala, svým zbylým, černým okem sledovala Jeffa, který na ni poněkud podiveně zíral.

(Oh, ano, já sem nedokážu dát svůj obrázek XD Ale tenhle, co Lasky111 nakreslila, je naprosto super, ne? XD)

Sally vedle mě zadržela dech. Hned mě napadlo, o čem přemýšlí, Že by se mezi nás docela hodila. Taky mě to napadlo. Nevydržel jsem to, skrčil jsem se a prošel jsem dveřmi. Arisu se po mě ani neohlédla. Stála jako solný sloup s okem přilepeným na Jeffovi. Žádný viditelný pohyb. I když mě musela slyšet.

"Co tu děláš, Arisu?" zeptal jsem se. Znovu se ani nepohnula, jen rovnou odpověděla.

"Mám stejné právo vraždit, jako vy."

Docela suchá a nepřesná odpověď, pomyslel jsem si, i když podle výrazů ostatních stačila. Mě ale zajímalo, co tady vlastně chce, proč zrovna tady, jak se sem dostala a tak různě.

"Nic víc vědět nechceš?" poprvé se na mě otočila. Pak se k nám otočila zády, nahodila si přes hlavu kapucu a odkráčela. Zmateně jsme se za ní dívali. Vůbec jsem teďka to, co se stalo, nepochopil. Jako první z nás jsem se ohlédl po ostatních. Všichni jenom stáli a zírali.

První pohyb udělal Jeff. Rozeběhl se za ní, s nožem v ruce. Zamířil do jednoho domu, ve kterém zmizela i Arisu. Vydali jsme se za ním. Z toho domu se ozval Jeffův typický, upištěný, skoro až dívčí hlas.

"NECH MĚ BÝT!!!"

Po chvíli z domu, vedle kterého jsme všichni stáli, protože dál jsme zatím dojít nesthli, vyběhla Arisu z nožem v ruce a tentokrát definitivně zmizela ve tmě. Za ní se vyřítil Jeff.

"MŮJ NŮŮŮŮŮŮŽ!!!" snažil se běžet za Arisu, jenže ta se nám všem v té tmě ztratila. Z Jeffova chování se dalo usoudit jediné - sebrala mu nůž. A pravděpodobně mu ho nehodlá vrátit.

"Takže.." zatvářil se nehorázně zklamaně, "dnešní lov asi končí.."

Věděl jsem, že pokračovat v lovu by vůči němu bylo zatraceně nefér. Bez svého nože, který nesl tolik jeho vzpomínek - zavraždění jeho rodičů, bratra Liua, jeho první vraždy - nedokázal vraždit. Bylo to divné, ale s žádným jiným nožem si tolik "nerozuměl". Bylo mi ho snad i líto. Rozhodli jsme se vrátit do Slender Mansion. Docela mě překvapilo, že nikdo neprotestoval. Smiley šel sklesle vedle Jeffa, cítil jeho zklamanost. Občas do něj žďuchnul čumákem, ale Jeffovi to nepomohlo. Pravděpodobně bude zbytek dne jen nešťastně ležet na posteli. Nebo hledat Arisu. Tohle od ní hezký vůči Jeffovi nebylo. Pravděpodobně ji za to bude Jeff nenávidět. Ani se mu nedivím.

Izumi nemohla od deníku odtrhnout oči. Zarazilo ji, že z onoho dne není víc zápisu, ale předpokládala, že pravděpodobně měl Slenderman spoustu dalších věcí na práci, než jen psát do deníku.

Odkašlala si. Začínalo jí být líp. Ale asi bude muset ještě nějakou dobu počkat, než vůbec bude schopná někam jít.

Kdyby tu tak někdo se mnou byl... napadlo ji, ale pak tu myšlenku okamžitě zavrhla. Ona nepotřebuje někoho vedle sebe. Je naprosto samostatná samotářská, docela podivná holka, která má za sebou víc věcí, než by se dalo čekat.

Day #5

Hrozně z vás si vyžadujete SDčko =DDD

Takže tady to máte!!

Já doufám, že se vám to bude líbit =DDD

Zrovna pracuju na Rarity, takže tu budou články přibývat málo, protože tahle extrémě dlouhá creepypasta je pro mě aktuálně prioritou číslo jedna.

Fakt, extrémě dlouhá, asi tak třikrát délka tohohle dílu SD, jenže tady jsou i obrázky, takže.. 3,5x delší? Mno uvidím, snad už tu ten psycho pony brzo bude hotový =DD

Zakroutila hlavou. Už se jí nezamotala, jako předtím, cítila se mnohem líp. Mohla by se zvednout a vrátit se do Slender Mansionu. Proč? Protože jí to tam zatraceně, ale zatraceně zajímá.

Ještě ale vzala do ruky deníček a začetla se do zápisu z dalšího dne.

Day#5, 13:25

Ozvalo se zaklepání na domovni dveře. Vykroutil jsem se z pokoje Sally a Lazari, kde byla navíc ještě Mona a Smile Dog a spolu si tam hráli. Sally mezi ně zavolala ještě mě, a tak jsem se u nich postaral o další zábavu. To, co mi šlo, bylo vyprávění příběhů. Znal jsem nazpaměť minulosti většiny Creep, a Sally to ode mě všechno hrozně ráda poslouchala. Lazari taky nadšeně naslouchala každému mému slovu, stejně jako na posteli klečící Mona, hladící Smileyho, který jí ležel na klíně. Jenže zezdola se ozvalo zaklepání, tak jsem musel místnost opustit.

Dům byl celkem tichý, což bylo víceméně obvyklé v tuhle denní hodinu. Jediné, co tu snad dělalo rozruch, byl Smile dog, který občas seskočil z klína Mony a sem tam vběhl do pokoje Jeffa, který odpočíval a neměl náladu se s ním mazlit, hlavně kvůli tomu noži, sem tam vběhl k Tobymu a občas k Leryl, pak se začal nudit a vrátil se zpět do Sallyiného a Lazariiného pokoje, zase na klín Mony.

Venku bylo zataženo, černé mraky předpovídaly bouřku. Kdo to mohl klepat?

Procházel jsem chodbou bez koberce, s otrhanýma tapetama, přesně v takovém stavu, v jakém dům byl, když jsme do něj poprvé přišli. Došel jsem až k hlavním dveřím a musel jsem se docela dost sklonit, abych byl schopný podívat se do kukátka svýma neexistujícíma očima, kdo klepal. Když jsem se přesvědčil, že to není nezvaný host, otevřel jsem dveře a přivítal jsem Puppeteera a Zero. Oba dva se usmáli.

"Takže nový dům?" odhalil Puppeteer svoje zářivě zlaté zuby. "Vypadá to tu super. Doufám, že nebude vadit, když se k vám připojíme."

"Ne, vůbec," kývl jsem a narovnal jsem se. "Vyberte si někde nahoře svoje pokoje. Sally vás tu velmi ráda uvidí."

"Díky," usmála se Zero a vydala se ke schodišti. Kupodivu rychle se tu zorientovala. V jedné ruce táhla svoje obrovské kladivo a druhou pokynula Puppeteerovi, aby taky šel za ní.

Každý si vybral svůj pokoj a já se v klidu vrátil k Sally, Lazari, Moně a Smile Dogovi.

"Kdo to byl?" pohlédla na mě tázavě Sally.

"Zero a Puppeteer přijeli," řekl jsem. "Ale teď se chvíli musejí zabydlovat, chápeš."

Sally, která se chystala vřítit se do jejich pokojů a vřele je přivítat, kývla. Posadila se zpátky na zem vedle Lazari a já pokračoval v rozvyprávěném příběhu o Jane, Jeffovi a mrtvém Liuovi, jehož tělo nebylo nikdy nalezeno. Podle našich zdrojů. Sally tenhle příběh milovala asi ze všeho nejvíc a Mona si ho taky ráda poslechla. Smiley vrtěl na jejím klíně ocasem a spokojeně zavíral oči, když ho drbala za ušima. Lazari jen tiše poslouchala.

Při mém vyprávění jsem z chodby zaslechl, jak Zero přešla k Puppeteerovi do pokoje, a pak se celým domem rozezněl její smích. Smile se zvedl a nastražil uši, zatvářil se překvapeně. Stejně jako my ostatní. Zvedl jsem se a vyšel jsem k pokoji, ze kterého se smích ozýval. Otevřel jsem dveře, a to, co jsem viděl, mě donutilo se smát.

Puppeteer a Zero seděli vedle sebe. Zero se popadala smíchy za břicho, zato Puppeteer se tvářil docela dost podrážděně. Zlaté nitky vycházející z jeho prstů byly...

Naprosto zašmodrchané do sebe.

Sally s Lazari se protlačily vedle mě, stejně tak Smile Dog a Mona, kteří vyprskli smíchy, hned co to viděli. I Smile Dog. Smích probral i Veronicu, Sarah, Leryl, Tessu, Shadow Walker, Tobyho s Clockwork, kteří se taky přišli podívat na to, co se stalo. Toby se stejně jako Zero začal popadat smíchy za břicho a i Clock se začala smát. Celá místnost, celý dům zaplňoval smích.

"Tohle není vtipné," poznamenal nasupěně Puppeteer a pokračoval ve snaze rozmotat zlatavá vlákna.

První jsem byl já, kdo se přestal smát a přešel k Puppeteerovi. Svými hubenými prsty jsem mu začal pomáhat vlákna rozmotávat, a brzy bylo hotovo. Smích tu ale neustával, a i Puppeteer se tomu musel zasmát.

"Díky," poděkoval mi.

"Tak tě tu vítám, Zašmodrchaná Nitko," přivítal ho Toby a Puppeteerova tvář poněkud zvážněla. Všichni v místnosti začali Zero a Puppeteera vítat, a Toby si neodpouštěl stále dokola a dokola poznámky typu "Hej, Zašmodrchaná Nitko! Bacha, aby ses nezamotal!"

Po nějaké chvíli přišla do místnosti rozespalá Jane.

"Přišla jsem o něco?" chytila se za hlavu.

"O to nejlepší," položila jí Zero ruku na rameno. "To jsi teď měla vidět." Zero jí začala vyprávět celou příhodu.

Po nějaké chvíli jsem se zase vrátil do pokoje Sally a Lazari, všichni přešli do svých pokojů. I Mona si šla do svého pokoje odpočinout, a Smile Dog odpochodoval k Jeffovi. Byl slyšet Jeffův tichý, posmutnělý hlásek "Co se dělo, kámo?"

Pokračoval jsem ve vyprávění, a když jsem skončil s tímhle příběhem, Lazari si vyprosila příběh Agnes. Dal jsem se do vyprávění, byl jsem schopen odříkávat příběhy až do večera. Dovyprávěl jsem poslední dnešní příběh, o Laughing Jackovi, a zvedl jsem se na ztuhlé nohy. Protáhl jsem se.

"Takže, holky, běžte do postelí. Dnešek jsme docela dost propovídali, je na čase jít taky spát."

"ALE JÁ NECHCI!" urazila se Lazari.

"Lazíí, pojď spát, prosím," tahala ji za ruku Sally.

"JÁ CHCI DALŠÍ PŘÍBĚH!" prosila.

"Lazaríí, budeme si vyprávět příběhy spolu!" navrhovala vesele Sally, jenže Lazari ji neposlouchala. Až já jsem jí musel vysvětlit, že bude nejlepší, když půjde spát. Pochopila to.

Vyšel jsem ze dveří. Na chodbě stál Jeff.

"Dobrý večer, Jeffe," překvapilo mě, že je mimo svoje panství. Stál na chodbě a pravděpodobně čekal na mě.

"Chci jít ven. Chci najít tu Arisu," řekl rozhodně. Chtěl svůj nůž a musel ho mít zpátky, dalo se vyčíst z jeho výrazu. Neprotestoval jsem, jen jsem zašel za Tessou a pak Sarah, aby to tu pohlídaly, zatímco budu s Jeffem pryč. Maskyho a Hoodyho jsem neměl chuť probouzet, stejně by zase usnuli. Teleportoval jsem se s Jeffem přes nastražené pasti.

"Nemyslím si, že by mohla být Arisu tam, kde jsme ji viděli poprvé.." začal jsem, ale Jeff mě rázně přerušil.

"Jdeme tam."

Pokrčil jsem rameny a vydal jsem se za Jeffem, mířícím k malé nedaleké vesničce. Když jsme tam došli, nikde se nic neozývalo. Procházeli jsme vesnici sem a tam. Prázdno. Dům, ve kterém jsme potkali Monu a The Clever One, byl zapáskovaný tou červenobílou policejní páskou. Jeff se odsud vydal na místo, kudy šla Arisu. Po paměti zabočil směrem, kterým nám naposledy zmizela. Vykročil tím směrem a mě nezbývalo nic jiného, než ho následovat.

Šli jsme zaprášenou polní cestou bez osvětlení. A šli jsme docela dlouho. Začínal jsem přemýšlet nad tím, jestli Jeff nevybral špatnou cestu, když jsme asi po pátém kilometru chůze viděli z kopce město. Nikde se tam nesvítilo, vypadalo to jako místo zapomenuté lidmi. Už jsem o tomhle místě slyšel. Tady vypukla morová epidemie, a město tak bylo na nějakou dobu izolovalo, aby se mor nešířil dál. Všichni do jednoho tu vymřeli, a pak do tohohle "Města duchů" nechtěl nikdo jít. Navíc, tohle špinavé vymření města se stalo docela nedávno. Jeff doufal, že se tam bude Arisu někde ukrývat.

Mlčky zamířil k městu a já ho následoval. Ani jeden jsme za celou cestu neřekli ani slovo. Barikády, které dříve bránily lidem opustit město, byly pryč. Vkročil jsem do města. Ve vzduchu byl stále cítit pach smrti a hnijících těl. Jeff se všude rozhlížel, jestli ji někde nezahlédne. Nebo alespoň nůž. Ale ať chodil sem a tam, nikde nikoho ani nic neuviděl, jen sem tam natrefil na červy prolezlé mrtvoly, na kterých ještě uhnívaly kusy masa.

"Aaaargh, nikde tu nic není," prořízl Jeff naprosté ticho. V jeho hlase znělo značné zklamání. Kopl do mrtvoly na zemi, takže se jí urvala hlava a odkutálela se o metr dál. Za sebou nechala pár červů.

Měl jsem chuť mu vytknout, že on chtěl jít sem, ale nakonec jsem stejně řekl něco chlácholivějšího.

"Neměj strach, Jeffrey, tvůj nůž se najde."

Pak jsme ještě pořád mlčky chodili městem. Narazil jsem tam na uličku, ve které jsme ještě nebyli. Vkročil jsem. Až teď jsem zaregistroval, že přede mnou uteklo několik krys. Jeff se vydal za mnou. Pro změnu následoval teď on mě.

Procházeli jsme ulicí, čím dál častěji jsem uviděl nějakou krysu. Najednou jsem se zastavil. Rozhlédl jsem se. Jeff, který šel za mnou a koukal se všude jinde, než před sebe, do mě narazil.

"Co je?" syknul. Pak viděl, kvůli čemu jsem se zastavil.

V jednom z temných zákoutí města stála osoba s kovovou krysí maskou, a poblíž ní cupitalo pár krys. Sledovala nás. Každý náš pohyb neunikl pozornosti té osoby.

"Hej," zvolal jsem. "Kdo jsi?"

Osoba chvíli tiše stála, než odpověděla.

"Attano. The King Of Rats," zněla jeho odpověď. Příkývl jsem.

"A co tu děláš?" pokračoval jsem v otázkách.

"Žiju tu, nevidíš?"

Jeho odpovědi mi přišly poněkud prázné. Nejspíš si moc nepřál, abychom ho rušili.

"Taky Creepa?" ozval se zpoza mě Jeff a já si nemohl odpustit facepalm uvnitř v mé hlavě.

"Co myslíš," naklonil Attano hlavu na stranu. Než jsem stihl cokoliv říct, ozval se Jeff znovu.

"A náhodou, neviděl si tady takovou blonďatou holku s obvazem přes půlku obličeje s MÝM nožem v ruce?"

Zakroutil jsem hlavou nad Jeffovou sebestředností.

"Ne, neviděl," zněla Attanova odpověď. "Vlastně jsem tu dlouho nikoho neviděl."

Všiml jsem si, že i přes Jeffovu naštvanost kvůli strátě nože v něm Attano poněkud vzbudil zájem. A ve mě také.

Hlavně kvůli tomu, že se nám z ničeho nic objevil v mrtvém městě po morové epidemii. Soudě dle Jeffova pohledu by z něj mohl být dobrý člen v našem dá se říct Creepypasta Teamu. Další Jeffova věta by se dala očekávat spíš od Sally. Začínal jsem mít pocit, že budu dělat jeden facepalm za druhým, protože mi Jeff přišel jako nehorázný pako.

"Nechceš žít také ve Slender Mansionu?"

"Ne," odsekl tiše Attano. Ani mě to nepřekvapilo - žít v domě s Jeffem rozhodně není žádná výhra.

"Proč ne?" zamračil se Jeff.

"Prostě ne."

"Chápu to," vložil jsem se do toho. "Jak lidé, tak Creepy chtějí často žít svůj vlastní život o samotě. Nedivím se ti. Abych řekl pravdu, také bych si zvolil spíš život o samotě, a ne v domě plném hlasitých Creep." Jeff se na mě překvapeně otočil, kývl jsem. "I tak jsem si já zvolil žít v tom domě a vřele vítat nové příchozí, protože i samota občas omrzí. Nikomu to nevymlouvám. Každý občas potřebuje být sám, někdo častěji, a někdo méně často. Teď ale můžu říct, že jsem spokojený. Ve Slender Mansionu bývá zábava i naprostý klid.."

Býval bych pokračoval i dál, kdyby mě Jeffrey zase nevyrušil.

"Můžeš to tam jen zkusit, a pokud budeš chtít, tak odejít."

"Tak fajn, když mě nenecháte v klidu," zavrčel.

Jeff se usmál.

"Takže, můžeme jít. Pokud tu Arisu podle tebe nikde nebyla, nemá smysl tady hledat," otočil se a vyšel, pak se zastavil. Nevěděl, kudy jít. Zakroutil jsem hlavou a vyšel jsem, nechal jsem je jít za mnou. Vyvedl jsem je z města a mlčky jsme šli zpátky do města, kde Jeff přišel o nůž.

"A.. řekni něco o sobě," prořízl táhnoucí se ticho Jeff. "Kde jsi přišel k té masce. Odkud jsi. Proč..."

"V žádném případě," odmítl jakoukoliv konverzaci Attano tónem, který neříkal, že by měl Jeffa zrovna v lásce.

Pokračovali jsme zbytek cesty zase mlčky. V naprostém, klidném tichu. Až k místě, kde začínaly moje pasti. Tam jsem se s nima musel teleportovat až před dům.

"Takže, tady je Slender Mansion," ukázal jsem na tu obrovskou budovu. "Většina pokojů jak nahoře, tak dole ve sklepě je prázdná, můžeš si vybrat, který budeš chtít. Pokud si přeješ klid, doporučuju jeden z pokojů úplně nahoře, nebo úplně dole. Je to na tobě," vybídl jsem ho, aby vešel do domu. Prošel dveřmi a ocitl se v tichých chodbách Slender Mansionu. Chystal jsem se jít za ním, ale všiml jsem si Jeffa, jak stál u zdi a zíral na ni.

"Co se děje?" otázal jsem se.

"Můj nůž..." vydechl. Podíval jsem se na tu zeď, a tam byl zapíchnutý Jeffův nůž. Byl to přesně on - se stejnými škrábanci, odřenou rukojetí, zaschlýma skvrnkama krve.. přesně ten nůž.

"Arisu musí buď zatraceně dobře mířit, nebo se dostala přes pasti..." řekl jsem jen. Hodně mě to podivilo. To, že by prošla tunelem, bylo naprosto nemožné, protože Smile by ji hned ucítil.

Jeff vytáhl nůž ze zdi a mlčky vešel do domu. Celý dnešek probíhal popravdě tak nějak mlčky... Tiše minimálně. Jako poslední jsem vstoupil do domu a zavřel dveře. Došel jsem za Attanem, aby mi řekl, který pokoj si vybral. Jeden z těch vrchních. A v místnosti se mu hned zabydlely jeho milované krysy. Zajímá mě, koho tahle chlupatá stvoření vyděsí jako první.

Day #6

Umřela jsem? Umřela jsem?

Ne, vážení, neumřela!

Jen mi došlo, že nemám předepsaný SD, který jsem chtěla zveřejnit XD

A jak tak dělám hromadu věcí najednou, našel se čas i na moje zlatý SD, ale je to hrozně krátkéé..

Jenže dlouho tu nebylo, tak aby se na něj nezapomenulo :3

Day #6, 8:00

Celým domem se nic neozývalo. Bylo tu až moc podezřelé ticho. Ale bylo tu ticho, což mě potěšilo. Żádné dupání červeného psího obřiska, cupitající nožky Sally a Lazari, podpatky Jane, nic. Nic se neozývalo. To bylo podezřelé.

Day #6, 10:12

Nic podezřelého. Vše je v pohodě, jen všichni spí. To je ale náhodou super.

Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Usmál jsem se, alespoň někdo tu umí klepat.

Dveře se otevřely, vešel Toby.

"Mistře? Víte, jak se tu našla ta krabice sekyrek? No, když se k ní nikdo nehlásí... Mohl bych... S dovolením..."

Pohlédl jsem na něj. Dřív, než jsem stihl cokoliv říct, přiběhl Skroll a chytil Tobyho za mikinu, vytahujíc ho z pokoje.

"TOBY! Kolikrát ti máme říkat, že NE!?!" ozýval se Skrollův hlas. Tak a je definitivně po krásném ranním klidu. "Víš dobře, že ty sekery někomu patří, tak je NECH BÝT!"

Otevřenými dveřmi jsem sledoval, jak naštvaný Skroll propaluje Tobyho pohledem. Takový poprask kvůli sekyrkám. Toby pouze smutně kývl. Své brýle si zvedl na čelo a šátek stáhl dolů. Se ztrápeným výrazem obešel Skrolla a ještě do něj vrazil.

Moje očekávání, že tu konečně bude klid, se splnit nemohlo. Po chvíli přiběhly Sally a Lazari, jestli by si se Smileym nemohly jít hrát ven. Razantně jsem odmítl, z jednoho prostého důvodu. Pasti. Nestojím o to, aby se do nich holky chytily. Smutně odešly, když jsem jim řekl, že nesmí být venku samy, a po chvíli se vrátily, vedoucí ke mě Monu. I tak jsem jim to ale zakázal, měl jsem o ně přílišnou starost. Mona, Lazari, Sally i Smiley smutně kývli.

"Co budeme teda dělat?" zašeptala Sally k Lazari.

"Mám malý nápad," zasmála se Lazari šibalsky. Obě holky spolu se Smileym odběhly, a Mona po chvíli taky tiše odešla. Zajímalo mě, co měly holky za lubem, a upřímě jsem měl trochu obavy, aby to tu nezbořily. Rozhodl jsem se je nenápadně následovat, ale tak, aby si mě nevšimly.

Lazari zamířila k pokoji The Clever One, Sally ji následovala, táhnouc Smile Doga za krk.

"Tak, Smiley, pojď, půjdem si hrát s The Clever One!" obejmula to psí obřisko a odstrčila tak Sally.

Dveře do pokoje TCO se otevřely, a nestál v nich nikdo jiný, než dívka s vínovými vlasy a učebnicí v ruce.

"TCO! Pojď si s náma hrát!" zaprosila Lazari.

"Zrovna ne. Nemám čas," řekla a bez jakéhokoliv dalšího slova zabouchla dveře. Sally se smutně koukla na Lazari, která jí posmutnělý pohled vrátila.

"Za kým půjdem teď?" zeptala se Sally.

"Co takhle Attano? Ten nový? S ním by mohla být zábava! A navíc, má tam krysy! A víš, jak se Jane bojí krys?" usmála se Lazari nevinně a vyběhla po schodech k jeho pokoji. Dveře byly přivřené, ale ne zavřené, aby mohly krysy chodit i po chodbě a aby on slyšel, co se venku děje.

Takže samozřejmě slyšel, co Lazari říkala.

"Copak, holky?" ozval se jeho hlas z pokoje.

"Noo," začala Lazari, ale Sally jí skočila do řeči. "Nechceš si s náma hrát?"

Jenže se dočkaly podobného odmítnutí, jako u TCO, jen bez toho zavření dveří přímo před nimi.

"Tak.. co teď?" obrátila se Sally na Lazari. Ta se zase usmála. Nahlédla naposledy do Attanova pokoje.

"Hej, Attano? Můžu si s sebou, prosím, vzít dolů jednu krysu? Prosíím, Jane z nich bude šílet!" zazubila se.

"Pro mě za mě," kývl, ale pravděpodobně nechtěl, aby se s ní něco stalo. Lazari se hnedka rozeběhla za krysou, která právě proběhla kolem, stihla vypustit ještě malé "Děkuju!"

Krysa, když si všimla, že ji něco pronásleduje, přidala, jenže na Lazari byla možná příliš pomalá, protože ji hnedka chytila.

"Nepokouše tě?" zeptala se Sally.

"Doufám, že ne," zasmála se Lazari a s krysou v ruce přišla k Sally a Smile Dogovi. Smiley hned krysu očichal, a ta při pohledu na něj vypískla. Ale to psovité obřisko by jí pravděpodobně nic neudělalo, alespoň teď.

Lazari se s krysou v ruce rozeběhla ze chodů, Sally ji následovala, stejně jako Smiley, který se řítil ze schodů jak lavina a obě holky málem povalil. naštěstí to tak nějak zvládly a běžely stále dolů. Zastavily se až u pokoje Jane the Killer.

"Pst, jak to uděláme?" zeptala se Sally.

"Koukej, já jí tam prostě tu krysu dám, a pak se schováme tady u zdí a budeme poslouchat její reakci," usmívala se vesele Lazari. Sally na to kývla a Lazari se pustila do akce.

Potichu otevřela dveře, nikdo si ničeho nevšiml. Potom nechala krysu vběhnout dovnitř, a sedla si vedle dveří, kde už seděla taky Sally.

Po chvíli se dočkaly toho, na co čekaly.

Křik Jane the Killer.

"Kde se to tu vzalo? Koukejte to dát pryč! Co to tady dělá? Proč to tady mám! Ááááá! Fuj, huš! Zmizni odsud! Dělěj! Vypadni!"

Lazari a Sally se škodolibě usmívaly. Tedy do té doby, dokud se dveře pokoje nerozletěly a pozornost Jane nepadla na ně dvě.

"Holky?! Co to má být? Děláte si ze mě srandu? Proč mi tohle děláte?" vykřikla, ale pak se začala pomalu uklidňovat.

"Byla to jenom sranda," usmála se Sally. "Promiň, Jane."

Jane se pomalu uklidnila.

"Holky, ale tohle mi nedělejte.Víte, jak mě to vyděsilo? Já nemám ráda krysy, moc dobře to víte!"

Zatímco Jane promlouvala k Sally, Lazari si zpátky odchytila krysu.

"Ale vždyť je roztomiláá!" hladila ji.

"Ne, to tedy není-"

"A co ti na krysách vadí?" podívala se na ni Sally roztomilýma očkama.

"Prostě.. nemám je ráda," otřásla se Jane při pohledu na krysu, "a nikdy jsem je ráda neměla."

"No dobrá," protáhla Sally obličej. "A vadí tu ještě někomu?"

"Ne, myslím, že moc ne," zakroutila Jane hlavou. "A teď to dejte pryč, co nejdál ode mě," řekla a vrátila se zpátky do pokoje. Lazari a Sally se začaly smát.

"Tak toto se nám povedlo," řekla Sally.

"To ano!" zasmála se Lazari. Smile Dog vycítil radost a do obou silně žďuchnul, z legrace, ale i tak to obě málem povalilo.

"Měly bychom ji vrátit k Attanovi, co?" dívala se Lazari na krysu a hladila ji.

"Tak pojďme," vybídla je Sally a všichni tři běželi po schodech nahoru, až k jeho pokoji.

"Attano?" zaklepala Lazari. "Díky, tady máš jednu ze svých krys, nic se jí nestalo, jen si pravděpodobně skvěle užila pohled na vyděšený výraz Jane."

"Dík," ozval se Attano.

"A měj se!" řekla Sally, když Lazari pustila krysu a zamířili ke schodům. Smile je zase málem porazil, jak se hnal dolů.

"Co budeme teď dělat?" zeptala se Sally.

"Já nevím, půjdeme do pokoje? Budeme si tam hrát?" navrhla Lazari. Podle toho se taky řídily. A za celý zbytek dne o nich pak nikdo neslyšel, což bylo poněkud divné, ale jinak v pohodě. Nikoho dalšího jsem vlastně celý den neslyšel, ale to mi ani nevadilo. Byl tu klid. Blažený klid. Všichni sbírali síly na noc.

Mám vstát? Nebo ne?

Izumi vyskočila z postele. Svírala v ruce deník, druhou rukou si prohrábla vlasy a převlečená do svého oblíbeného oblečení vyšla ven. Ven, s jedním jediným cílem.

Slender Mansion.

Day #7

A ZASE PÍŠEME NA POSLEDNÍ CHVÍLI..

Dneska ráno jsem pracovala na překladech, ale článek na dnešek, to si musím samozřejmě nechat na poslední chvíli.

A jen tak, chci jen prostě říct, že SD bylo odzačátku myšleno jako "sepsání" všech komických (i tragických) příhod Creep, ať už to vymyslím, nebo najdu někde na netu :D

(Jen prostě pro info XD)

Otevřela dveře a vykročila. Pamatovala si to, cestu ke Slender Masionu. Na kraj města, pak do hlubokého lesa, tam přejít silnici a jít dál. Do toho lesa už nikdo nechodí. A Slender Mansion je od jakékoliv známky moderní civilizace opravdu, opravdu vzdálený.

Ta past.

Zase. Po únavné, několikahodinové pěší cestě narazila na past, kterou viděla prvně.

Někde je ta jeskyně.

Izumi procházela okolo pastí, doufajíc, že někde objeví podzemní jeskyni, kterou se dá do Slender Mansionu snadno dostat.

Odkryla kus převislého kapradí z jednoho kamene, ale narazila na obyčejný šutr. Navíc, jak by se mohla dostat tamtudy? Bylo to tam extrémě malé.

Pokrčila rameny a šla dál. Nic, nic, nic, zase nic...

Co je támhle?

Izumi vykročila směrem, kde si všimla něčeho, co by mohlo vypadat jako jeskyně. Podzemní jeskyně do toho domu.

A málem to bylo. Málem si hezky napochodovala přímo do otevřené pasti.

Těsně před ní se zastavila. EKG, naoperovaný v tváři, se jí rozletěl nahoru a dolů.

Udělala krok dozadu, ale nějak to nevybrala. Div nepřepadla na záda, a k tomu jí deníček spadl do jedné z rozevřených zubatých pastí.

Našla ztracenou rovnováhu.

Musí deníček získat zpátky.

Klekla si na kolena a pokusila se deníček vytáhnout rukou. Jenže to moc riskovala. Jeden chybný dotek, a její ruka skončí hůř, než předtím její noha. Už ne tolik bolavá noha. Ale jizva tam stále byla moc dobře vidět.

První, co na zemi našla

Delší klacek.

Pokusila se s ním deníček vytáhnout. A docela to šlo. Docela dobře.

"Ještě.. pár centimetrů.." natahovala se Izumi rukou po deníčku, a když byl na dosah, v mžiku ho vytáhla.

Ruku dala pryč setinu sekundy před tím, než se past sama od sebe hlasitě zavřela.

Deset centimetrů od jejího čela, ještě ke všemu.

Jen chvíli zírala na ty velké zuby. Po minutě sevřela deníček v ruce a zvedla se na nohy.

Mohla by se podívat, co to sakra teda je. Tamto jeskyňovité cosi.

Zamířila k tomu a odkryla kapradí.

Ano, byl tam vchod. Do jeskyně. Izumi se tiše zaradovala.

Bez váhání vlezla dovnitř a chodbou se dostávala dál a dál. Bylo jí tak nějak jedno, že nevěděla, jestli je to skutečně ono, prostě tam lezla.

Ani ji příliš neznepokojoval fakt, že to může být probořené a zaterasené.

Bylo tam ticho. Mrtvolné ticho, které prorážel jen Izumiin dech. Dech dívky, která prahla po dostání se do domu nějakou tou víceméně bezpečnější cestou.

EKG ji svítilo na cestu. Pomalu šla, překvapilo ji, že tam mohla stát, že byl strop až tak vysoko. Vzhledem k tomu, co popisoval Slenderman...

Po nějaké době konečně vyšla ve sklepě. Když položila jednu nohu na podlahu, po zádech jí přejel mráz. Tiše, a pomalu kráčela dál. Ke schodům, po schodech nahoru, až do přízemí. Tam se rozhlédla, a uprostřed chodby se zastavila, otevírajíc deníček.

Day #7, 01:00

Všichni jsou tu nějak líní. Co se sakra děje, že všichni stále leží?

Zvedl jsem se z postele, už tu bylo nějak hodně ticho, a zvolal jsem:

"Sakra, jste tu vůbec? To pořád všichni spíte?"

Ozval se Jeffův hlas.

"Vždyť jo, nekřič hnedka."

Po dvaceti sekundách jsem uslyšel dupot všech možných nohou, jak plno creep scházelo po schodech. Ne všichni. Z prvního patra se ozval křik Lazari.

"Já chci zůstat tady!"

Hlas Lazari doprovodil ještě hlásek Sally.

"A já taky!"

"Pro mě za mě, dámy," ozval jsem se na to, "Ale někdo tu s vámi bude muset být." Pak jsem se rozhlédl po ostatních.

"Já bych tu zůstal," pokrčil rameny Puppeteer. "Stejně, mě by to ani tolik nebavilo."

Lazari se koukala dolů u schodů a všechno poslouchala.

"Jéé! On tu s náma bude Puppeteer! On tu s náma bude Puppeteer!" jásala. Za ní se vynořila Sally.

"Puppeteer! Jéééj!"

"Tak, si to tady s nima užij," kývl jsem na Puppeteera a spolu s ostatními jsem vyšel ven, nechávajíc jásající holky v domě.

Zamířili jsme do města naprosto jinou stranou, než bylo to, kde jsme se setkali s Arisu, Monou a TCO. Na jinou stranu, než bylo mrtvé město, kde stál Attano. Někam ještě dál.

Došli jsme.

"Tak, vážení, noc je vaše," pokynul jsem jim rukou, a všichni se se šíleným smíchem rozešli. Většina, jiní se přímo rozutekli. Já jsem procházel mezi domy, sem tam jsem nahlédl do okna. Celé město tu tvrdě spalo. No, možná na jednoho člověka, támhletoho motajícího se opilce. Přišel jsem blízko k němu. Hodně blízko. Cítil jsem jeho strach, jak se mu začala motat hlava, jak ho bolela každá část těla.

Ještě blíž.

Muž začal krvácet z učí a nosu.

Ještě.

Dotkl jsem se ho. S výkřikem padl na kolena. Ráno se o něm pravděpodobně zjistí, že prodělal srdeční infarkt. Ale to už tu nikdo z nás nebude.

Šel jsem dál. Nahlédl jsem do dalšího okna.

"Jaký my to máme štěstí, potkávat na lovech další creepy," řekl jsem potichu, když jsem si v místnosti, do které jsem se díval, všiml postele s malou holkou, nad níž se skláněl Rake.

Chystal jsem se prostě sledovat, co udělá. Protože ta malá zrzavá holka se vzbudila, a při pohledu na Rakea vykřikla.

Jenže se najednou otevřely dveře do šatníku v onom pokoji. Z něj vypadl Ticci Toby, rovnou na obličej. Jen jsem vydechl. Co tam ksakru dělal?

"Ouch.. Jé, Rakeu, čau, co ty tady?" řekl Toby, zvedající se ze země. Malá holka na něj podivně zírala, stejně jako Rake. Zaklepal jsem na okenní tabuli.

"Vy dva? Co tam zatraceně děláte oba dva? Mimochodem, Rakeu, zdravím,"

řekl jsem, když se na mě otočili Rake, Toby, i ta mrňavá, už ne tolik vyděšená holka.

Rake si odfrkl a otočil se na jinou stranu. Za zvukem. V místnosti totiž zarachotil počítač.

"Hej, lidi, vy tu máte párty?" ozval se Ben, soukající se z obrazovky počítače. No to snad ne, řekl jsem si.

Aby toho nebylo málo, v rychlosti se otevřely dveře z chodby, a jimi vešla osoba s šíleným smíchem, Jeff.

"He he he.. Ahojky-" zarazil se, když si všiml mě za oknem, Bena, stojícího u počítače, Rakea na posteli u malé holky a Tobyho, který se stále ještě nezvedl ze země.

"Ahoj, Jeffe," zamával Toby.

"Sakra, co se tu děje?" zmizel Jeffovi šílený úsměv z tváře.

Tohle snad nemůže být pro creepy horší potupa, zamračil jsem se. Ale jako na potvoru se otevřely další dveře. Dveře do koupelny. Kde byli Smile Dog a Eyeless Jack.

"Uh... čau lidi.. hádám, že se nám dneska moc nedaří, co?" zeptal se Jack, zatímco Smiley jen zíral na všechny okolo.

"Tak snad to teď nemůže být horší," povzdechl jsem si za oknem.

Jenže mohlo. Z oné chodby, ze které přišel Jeff, se ozval velmi známý zvuk. Tříštění okna. Jeff se ohlédl jako první. Díval se na Boba, bezrukého Boba s aktuálně veselým výrazem na tváři.

"Hiya guys!" vykřikl a přeskočil mu hlas.

Oh můj bože.

"Idioti," plácl jsem se do čela.

Začalo vzrušené mumlání několika Creep v jednom pokoji. Byl jsem docela rád, že tu nebyl ještě někdo další. Všichni hlavně říkali něco ve smyslu "Co tady děláš ty?" anebo "Co s tou holkou?"

Po chvíli dohadů Jeff vykročil, aniž by ho k tomu někdo pobídl, a shodil Rakea z postele.

"Uhni, Wolverine," řekl přitom, a pak bez váhání zapíchl nůž do hrudníku dívky. Ne, asi se neprobudí.

"Tak, a je to vyřešeno," pokrčil rameny a vzal si zpátky nůž. "Teď bychom mohli vypadnout, co vy na to?"

Většina ho poslechla a pomalu vycházeli ven, oknem, které rozbil Bob. V místnosti zůstal pouze Jeff, který se ještě chvíli koukal na krvácející dívku, a Rake, který stál za ním tak, že si ho Jeff všimnout nemohl.

"Wolverine, jo?" řekl naštvaně. Jeff se otočil.

"Jé, tys tu zůstal a počkals na mě, žejo, Wolverine?"

"Neprovokuj mě," zasyčel Rake. Jeff zamířil také k oknu, Rake ho následoval.

"Ale klídek, Wolverí," usmál se škodolibě Jeff, když vyskočil z okna. Rake šel za ním.

"Řekl jsem," zastavil se, když došli na ulici, "NEPROVOKUJ MĚ!"

"Proč bych nemohl?" zeptal se Jeff jízlivým tónem. Zdálo se, že by z Jeffa Rakeovi ruply nervy, a tak se po něm ohnal svými drápy. Skutečně neměl rád, když mu někdo dával přezdívky, a obzvlášť když mu Jeff říkal "Wolverine."

Všichni, kteří byly před chvílí v tom samém pokoji, už byli spolu se mnou před domem, když se Rake po Jeffovi ohnal, a všiml jsem si, že některé z nás pobavila představa, jak Rake sekne Jeffa do tváře.

"Hej! Bacha na můj překrásný obličej!" vykřikl Jeff. "Buď tak laskav a dej ty svoje špinavý drápy pryč od mýho obličeje!"

"Laskav..?" uchechtl se vedle mě Ben. "Asi sis spletl humanoida."

Za tuhle rýpavou poznámku jsem uštedřil Benovi pohlavek. Bylo jedno, jak to bylo myšlené, zasloužil si to.

"Jau," zasykl na to.

Rake se otočil zády k Jeffovi a začal ho ignorovat. Bylo načase, abych taky konečně něco nahlas řekl.

"Takže, Bene? Rakeu? Bobe? Hodláte taky bydlet s náma?" řekl jsem nahlas, Rake, Bob i Ben se na mě otočili a všichni tři tak nějak kývli hlavou.

"Skvělé. Takže, můžeme jít domů, ostatní doufám přijdou včas a v pořádku," vyšel jsem směrem Slender Mansion. Chvíli jsme tak mlčky šli, žádný hádky, prostě takové ticho. Po nějaké chvíli cesty jsem si všiml, že před námi jde Attano, který se k nám přidal. Jeff ho zase začal otravovat s tím, aby něco řekl, jenže marně, akorát Attana zbytečně dráždil. Naštěstí už poznal, kdy by toho měl nechat. Kdo ví, jestli to pozná příště.

Ještě dál jsme potkali Monu, Tessu, Sarah a Leryl, jak si horlivě něco povídají, a pak ještě dál se k nám připojily TCO, Veronica a Jane.

"Tak, a jaký byl jinak dneska lov?" prořízl jsem ticho.

Všichni odpovídali jednotvárně. "Nuda", "Pohoda", "Jako vždycky", a tak dále. No, došli jsme k Mansionu a otevřel jsem dveře.

Tam, pár metrů ode dveří, veprostřed chodby, seděl Puppeteer, svázaný vlastními zlatými nitkami. A jeho nitky byly natažené přes celou chodbu, bránily nám v průchodu.

"Puppeteere?" uchechtla se Zero, která se mezi námi vynořila, s ohromným kladivem od krve v ruce. "To ti nestačilo, jak ses zamotal předtím? To to musíš všechno až takhle přehánět?"

"To ty dvě malý holky!" řekl nevinně.

Day #8

Jak jste si mohli všimnout, dělá mi hrozný problémy SDčko psát. Dělá mi hrozný problémy vůbec psát.

Ale, stále jsem tu, stále naživu, a doufejme že stále pro vás!

To, co si před chvílí přečetla, bylo dost vtipné. Tiše se tam smála, ale i tenhle tichý smích se prázdnou chodbou domu Creep rozléhal. Ozvěna jejího vlastního hlasu se jí děsivě vracela do uší. Přivolávalo to adrenalin. Zasmála se hlasitěji. A pak si uvědomila, co to vlastně dělá. Možná by mohla jít do toho pokoje Slendermana, kde deník našla...

A tam se posadila na tu dlouhou Slendermanovu postel a četla dál.

Day #8, 12:05

Včera jsem si ani nestihl zapsat, když jsme přišli z lovu. Stalo se toho fakt hodně. Nejdřív jsem musel vymotávat Puppeteera z jeho vláken, do kterých ho zamotaly holky, a to zabralo nějakou tu chvíli. Pak jsem samozřejmě šel vynadat holkám, které se poschovávaly všude po domě. Hledat ty dvě je občas fakt na obtíž, obzvlášť když jsou tak malé a já jsem tak vysoký. Snadno je přehlédnu.

Když jsem je konečně obě dvě chytil, musel jsem jim víceméně rázněji vysvětlit, že tohle Puppeteerovi nemůžou dělat, jednak tak můžou oslabovat jeho vlákna, což jsem si sice vymyslel, ale potřeboval jsem, aby to nedělaly, a jednak to je vážně nepříjemné. A samozřejmě také se mu kvůli tomu Zero neustále vysmívá a dobírá si ho, ale to jsem nehodlal zmiňovat, hlavně proto, že by se toho holky ještě tak akorát chytly.

Další věcí byly problémy s krabicí sekyrek. Toby se stále dožadoval, abychom mu je věnovali, když už nikoho nejsou. Ano, tak to je prostě jen krabice sekyrek, proč bychom to měli řešit? Ale i tak, prostě nevíme, kde se tu vzala, a potřebujeme to vědět. A Toby to rozhodně neusnadňuje. Naštěstí jsem mu to, alespoň pro ten den, vymluvil.

Ještě další problém byl s rozhádaným Rakem a Jeffem. Nakonec Jeff skončil se škrábancem přes půlku obličeje, takže jeho úsměv, alespoň na pravé tváři, vypadal jen jako stopa po dalším drápu.

No, stalo se to nějak takhle.

"Hej, Wolverine! Ty sis lakoval nehty, nebo to tak jenom vypadá?" vykřikl Jeff. Rake zakoulel očima.

"Provokatére," sykl.

"Ne, fakt, ten lak se mi líbí! Odkud ho máš? Tos' šel někam nakupovat? Mezi lidi? To takovou obludku nerozeznali?" dobíral si ho pořád Jeff.

"Sakra nech toho," zavrčel a udělal k němu krok blíž, postavil se na zadní nohy. Jasně dával najevo svou výškovou převahu.

No, bylo tedy jasné, že jestli se budou ještě chvíli takhle pošťuchovat, nedopadne to dobře. Nedopadlo. Rake se po Jeffovi ohnal drápama, ten ale uskočil a začal se mu smát. Tak se Rake ohnal druhou rukou, a trefil se. Jeff zapištěl jako holka a než odběhl, hodil po Rakeovi sakra naštvaný, ale sakra komický pohled. Takhle Jeff přišel ke svému trojitému úsměvu. Ne vážně, tak to fakt vypadalo.

Ostatní si ho začali dobírat, nejvíc asi Jane. A taky samozřejmě Ben. To je další problém.

Ben si se mnou začal vést nehorázně zdlouhavé dohady o tom, jak nejen on, ale i spoustu dalších creepypast potřebují centrální počítač. Že prý bez něj to tu vskutku nepůjde. I když jsem mu vysvětloval, jak zbytečné to je, přesvědčil mě a dotáhl si do první místnosti ve sklepě jeden fakt obrovský přístroj, kterému začal říkat "BENův MegaSuperUltraHackerskýPočítač", a všechny přesvědčoval o tom, že si ho poupravoval sám. No, ale o tom všichni docela dost pochybují. Hlavní bylo, že se přes něj dalo napojit do dalších počítačů, a třeba Ben tak mohl přelézt z jednoho do druhého. Pak chtěl ještě zapojit WiFi. Žadonil přede mnou, že bez toho se nemůže hackovat do ostatních počítačů, jenže to už jsem se rozhodl zamítnout. Ať si přeleze někam jinam a tam se na ostatní počítače napojí. Věděl jsem, že jednou s tímhle přesvědčí on mě, ale teď ne.

Prostě, stalo se toho nějak moc, ale teďka se vrátíme do dneška. Sedím ve svém pokoji. Sedím, a poslouchám. Zezdola se ozývá naštvaný hlas Bena, který nadává nad počítačem. No, takže tak "Super" asi přeci jenom nebude. A k němu někdo scházel dolů, podle kroků asi Jeff.

"Co s tím máš?" Jo, tak tohle byl určitě Jeff.

"Hádej, Poškrábanej Bělouši," odfrkl si a bouchnul pěstí do obrazovky.

"Řekl bych, že ti to nefunguje," uchechtl se Jeff.

"No trefa, neříkej," zavrčel Ben. "A co máš ty s tím xichtem?"

Teď se to obrátilo, vrčel Jeff a uchechtnul se Ben.

"Rake se vytahoval."

"Jo ták. A tys ho naštval, že?"

"Víceméně. Protože machroval. Hej, a co je s tím počítačem teda?"

"Nechce fungovat. A navíc nemám internet. Jsem schopný se hacknout i bez něj, ale je to sakra pomalé, to neurychlím. A navíc," bouchl do obrazovky, na které v zelených písmenech létal nějaký pták, spíš pterodactyl, nebo co, "nejde s ním pracovat, nemůžu se přesunout."

Jeff pohlédl na obrazovku.

"To sis' hrál nebo co?" uchechtnul se zase Jeff.

"Je to stále lepší společnost, než ty," zavrčel Ben a kopnul do počítače. Já jsem v tu chvíli už stál ve dveřích a pozoroval je. Jeff stál skoro u dveří, a když se pomalu otočil, pravděpodobně málem dostal infarkt. Vskutku, málem leknutím vyskočil z kůže.

"Bojíš se mě, Jeffe?" zeptal jsem se tlumeně. "Anebo máš jen obavy z toho, kde po tobě vyskočí Rake?"

Jo, jasně, tohle se stát muselo.

"Co já?" zařval zeshora Rake, aby ho bylo slyšet.

"Nic," odpověděl jsem mu.

"Sakra, Slendy, tohle mi nedělej!" řekl Jeff a chystal se vyjít ven, pravděpodobně si to ale hned zase rozmyslel, když mu došlo, že je Rake nahoře.

"Jo, um, Slendy, měl bych dotaz," ukázal Ben, ať jdu k němu. Také jsem to udělal. Následoval zdlouhavý výklad, při kterém se Jeff v nepozorovanou chvíli vytratil, o tom, že jeho počítač je nějak vadný, a že nutně potřebuje WiFinu. Znovu jsem jeho návrh zamítl a po chvíli dalších keců jsem odešel zpátky.

Po nějaké době, kdy se ozývalo sem tam zuření Maskyho nad Hoodyho nesnesitelností, protože na sebe byli kvůli výběru pokojů stále naštvaní, sem tam sténání Smile Doga, kterého si Sally a Lazari osedlaly a jezdily na něm obě po obýváku, sem tam se škodolibě smějící Ben a Jeff spolu, sem tam bouchnutí do počítače, sem tam Jeffův holčičí výkřik, sem tam hádání se Tobyho a Skrolla, sem tam hlasitě se smějící Leryl, Tessa, Shadow Walker, Sarah a Mona, sem tam sáhodlouhé rozhovory Jane, Veronicy a Zero, prostě sem tam všechno. Taky za mnou dolů ze schodů přiběhla jedna krysa. Attanova krysa. Zvedl jsem ji, a chystal jsem se ji odnést zpátky nahoru. Kráčel jsem nahoru.

Byl jsem už blízko jeho pokoje, když jsem tam odsud zaslechl hlasy. Jeden, to byl určitě Jeff. Pak samozřejmě Attano, a to poslední asi Ben. Neviděl jsem, co všechno se dělo, ale když jsem přišel a měl možnost sledovat alespoň to, co se dělo, nemohl jsem se nesmát.

Jeff samozřejmě dorážel na Attana, protože ho jaksi "uráželo", že mu nic neříká. Stáhl k tomu všemu Bena na svoji stranu, takže v Attanově pokoji byli kromě jeho vlastníka a docela dost krys ještě dva nehorázní dorážející otravové. Attano jejich kecy bral naprosto s klidem a sem tam se jim zasmál. Taky že jim se nesmát nedalo.

"Ne, vážně, kámo, trochu komunikuj, prospěje ti to," pobídl ho Jeff.

"Tobě by prospělo, kdybys zavřel hubu," odsekl Attano.

"Ale kdybychom o tobě něco věděli, měl bys lepší pocit," řekl jízlivě Ben. Attano na něj pohlédl prostě jako 'What?' a pak lehce zakroutil hlavou.

"Ty si fakt koleduješ, svině," sykl, a pak se k nim otočil zády, jasné gesto, aby už neotravovali. nemusí to s nima skončit nejlíp. Ben pohlédl na Jeffa a začal mu něco šeptat do ucha. No, on nešeptal, bylo to totiž sakra slyšet. A jak tak Ben nevnímal dění okolo, jenom něco kecal Jeffovi do ucha, přistála mu na hlavě voda. Attano vzal ze svého stolu sklenici a její obsah vesele lil Benovi na hlavu. Jeho reakce byla téměř okamžitá.

"Jáááááá, vodaaaaaa!" začal Ben vyděšeně poletovat sem a tam a pak se chytil Jeffa. Docela se klepal. "Voda," sykl znechuceně.

"Budeš chtít ještě?" uchechtl se Attano. Benův výraz jasně naznačoval "Ne", a pro jistotu radši zdrhl z pokoje. Cestou do mě narazil, a zatraceně se lekl. Vypadalo to, že toho měl dneska dost.

"A ty bys moh' laskavě následovat Bena, pokud nechceš skončit podobně," pohlédl Attano na Jeffa.

"Nemám jediný důvod," zachechtal se Jeff.

"Zjevně tě baví srát," řekl Attano.

"Tak jsi Creepa, která se mnou jako spoustu dalších nehodlá mluvit. Nemysli si, že mě to neštve," řekl.

"Štvát by tě měly spíš ty škrábance. Hnedka nezmiznou." Problém je ten, že nezmiznou asi nikdy. Skoro.

"Tak já nemůžu za to, že Rake provokoval," pokrčil Jeff rameny. Ne é, provokoval tady Jeff, stejně jako vždycky, a svádí to na ostatní. Což mu nikdo nevěří. Chudák, cokoliv kdo udělá, má možnost nakonec to hodit na něj. Sed lajf.

"Mimochodem, máš zajímavej obličej," dodal Jeff a sledujíc Attanovu kovovou masku ve tvaru krysí lebky k němu přišel blíž.

"Nech toho," zavrčel Attano. Jenže se Jeff rozhodl sledovat tu masku, a komu by tohle bylo příjemný. No, Attanovi očividně určitě ne, protože za ani ne dvě sekundy přiletěla jedna pěstí. Bylo na něm vidět, že měl mžitky před očima. Zavrávoral a málem upadl.

"Neser. Rozuměno?" sykl po něm Attano. Jeffovi chvíli trvalo, než se vůbec postaví na nohy.

"Fajn," vyfoukl Jeff vzduch a dopáleně vyšel ze dveří, ještě hodil po Attanovi naštvaný pohled. Cestou málem ztratil rovnováhu, tak ale to bylo docela i pochopitelný.

"Hej, Jeffe!" zavolal ještě Attano. Jeff se otočil zpátky ke dveřím, kam Attano před vteřinkou přešel.

"Co je?" sykl.

"Tady máš ještě jednu," dostal Jeff od Attana pěstí do druhé tváře. Au. Chudák Jeff, tohle bylo až tak silný, že spadl. Spadl na zem a pomalu se odplazil pryč, s očima přilepenýma na Attanovi, kdyby náhodou. Potom, když se dostal ke schodům, pokusil se co nejdřív zmizet pryč. Toho, že se mu v kapuci usadila jedna krysa, si asi nevšiml. A mimochodem, vypadá to, že se Jeff bojí krys víc než Jane.

Docela jsem se pobavil ještě potom, když si mě Jeff na poslední chvíli všiml. Vyjekl ještě hlasitěji a nakonec zmizel úplně někde dolů. Rozhodl jsem se ho následovat.

Vlastně, teďka se tam už pomalu nic nedělo. Maximálně asi po dvou hodinách se zase něco stalo. Ben se ze svého pokoje ve sklepě zase ozval. Zjevně naštvaně.

"Co tohle sakra zase je?" Při slově "tohle" mu přeskočil hlas. Sešel jsem dolů za ním, akorát v tu chvíli, kdy z obrazovky počítače přímo na Bena vyskočil Dark Link a začal ho škrtit.

"Tak tady seš, ty hajzle," vrčel Dark na Bena a škrtil ho dál.

Tohle donutilo Jeffa, aby taky přišel. Ne, krysy si pořád nevšiml. A ten křik tu krysu zrovna probudil, a tak se rozhodla, že jí to v té kapuci nebaví, a pokusila se seskočit na zem. Jeff si toho všiml. A v zápětí se domem ozval křik.

"KRYSAAAAAAAAAA!"

Day #9 part #1

Ano, ano, konečně se to ozvalo, že jo. Přečetla jsem si pár fanfikcí na Creepypastu a zase chytila tu chuť psát SDčko. Hope you'll enjoy, druhou část tohohle dne protahuju na dobu neurčitou. :D

Izumi si odkašlala, a ozvěna se ozvala celým domem. V tu chvíli ji napadlo - Kdo je tady, uvnitř? Co když ji někdo právě sleduje? Nechtělo by to porozhlédnout se tu?

Dvakrát se nerozmýšlela a vyrazila po schodech nahoru. Jenže ať procházela, kterou místností chtěla, nikde nenašla ani živáčka. Dokonce ani v údajném Attanově pokoji nebyla ani krysa. Divné... celý dům se zdál opuštěný, osamělý, nebyly tu ani stopy po komkoliv, čemkoliv, co by tu dřív bylo. Do její hlavy se vloudila myšlenka, že někdo se rozhodl psát deníček o určitém... výmyslu? Jen příběh, který se hodí k tomuhle domu? Ale je to docela zajímavé...

Otočila stránku. Přeci jenom by ji zajímalo, co bude dál.

Day #9, 1:38

Docela dalo zabrat oddělit ty dva od sebe. Nakonec přeci jen nedošel nikdo k úhoně, jen byl Dark Link na Bena trochu naštvaný. Podle toho, jak jejich hádka poté zněla, soudím, že Dark Linka docela naštvalo, když mu Ben ukradl oběť. Ale to snad každého. Ne, doteď si to nevyříkali, a Dark Link se naštvaně odkýbloval do jednoho z pokojů nahoře. Ben zůstal ve sklepě a mnul si krk. Okolo něj bylo shromážděno plno Creep, které zadržovaly smích, jenže to nebylo to nejlepší. Ben se totiž posadil na židli a otočil se zpátky ke svému počítači, kde nadskočil a vyjekl. Z počítače ještě ke všemu vykukovala zvědavá Crosshatch, kterou nenapadlo nic jiného, než když se Ben otočil, ještě vybafnout. Ono by to nebylo potřeba, ze židle by zase spadnul tak či tak. A nikdo z Creep se už neudržel a snad všichni tam vyprskli smíchy. I krysa, která předtím donutila Jeffa k výkřiku, se očividně prostě smála.

Crosshatch pak vylezla z obrazovky počítače a prošla kolem na zemi ležícího Bena, který se snažil zvednout, pozdravila se tam s ostatníma a dohodl jsem se s ní, aby si vybrala svůj pokoj. Oblíbila si jeden malý ve sklepě, poblíž Benova. Má tak nedaleko od sebe počítač i může vědět, co se děje nad ní, stačí se zaposlouchat do dusotu nohou.

Teďka je přibližně okolo půl druhé a Eyeless Jack žadoní, jestli by nemohl jít s někým do nějakého nedalekého města. Zabíjet, samozřejmě.

"Tak se zeptej, já nevím, Veronicy. Třeba by šla, myslím, že by taky měla chuť na něco... čerstvého," navrhnul jsem.

"Takže bych teda mohl?" zeptal se Jack. Zamračil jsem se.

"Proč bys sakra nemohl?"

"No, on totiž Ben říkal..." začal Jack. No jasně, tak to si rád vyslechnu.

"Poslouchám."

"...že nikdo nesmí ven bez tvého svolení. On si vymýšlel?"

Plácnul jsem se do svého obličeje. "Jasně, že vymýšlel. Děláš, jako kdybys ho neznal. Asi ho naštvala jeho menší nezvaná "návštěva" do jeho pokoje."

"Nazval bych to spíš exkurze," uchechtl se Jack.

"Nejspíš. Takže, klidně jich pár vem, třeba řekni Veronice a Jeffovi, nebo ještě někomu dalšímu, a naprosto v pohodě běžte," kývnul jsem na něj.

"Tak okay... SKROOOOOLLEEEE!" ozval se domem výkřik a po chvíli se něco rozeběhlo dolů ze schodů, za tím čímsi šlo ještě něco dalšího. Pak bylo slyšet jen BUM, BUM, KŘUP, BUM, SLAP a k Jackovi a mě se přiřítil Smile Dog. Pohlédl jsem na něj, protože jako vážně?

Po chvilce se do místnosti dokolébal Skroll, který očividně sletěl ze schodů, když kolem něj proběhl Smiley.

"Skrolle, jsi v pohodě?" podivil jsem se.

"Ale... jo," kývl, a pak si začal prohlížet svoje drápy. "Co je?"

"Neříkej mi, hlavně mi neříkej, že sis zlomil nehet," rozesmál se Jack.

"Ne, nezlomil," odpověděl mu s podobným smíchem Skroll. "Ale vážně, co je potřeba?"

"Jestli nemáš chuť na něco čerstvýho. Hodlám se... "projít"," řekl Eyeless Jack tím tónem, že je jasné, co má na mysli.

"Tak to půjdu rád s tebou," usmál se Skroll a nastavil ruku na highfive, po dvou sekundách na to dořekl "Oh, promiň, já zapoměl, že jsi slepý," a rozesmál se.

"Cože?" řekl Jack a natočil na něj hlavu.

"Ále niiic," zasmál se Skroll nevinně a změnil téma. "Jde ještě někdo?"

"Nejspíš ne, pokud někdo nemá hlad," pokrčil rameny Jack. Smileyho začala ta ignorace od ostatních nejspíš trochu štvát, a tak po Jackovi skočil.

"Smiley! Ne! Slez, hej!" začal výskat Jack. Skrolla ten pohled pobavil, a tak ještě Smileyho pobídl. "Hej, Smiley, Jack má v kapse sušenku," zašeptal mu do ucha. A Smiley začal šmejdit čenichem v Jackově mikině, což ho samozřejmě svědilo na břiše.

"Nech toho! Zlej pes! Hej, hej...! Zavolám na tebe Seedeatera!" S poslední větou Smiley sklopil uši, slezl z Jacka a posadil se na zem, zadíval se do země.

Ona totiž se mezi Smilem a Seedem stala dřív taková zajímavá příhoda...

Ale to nejspíš na jindy.

"Um, bereme teda s sebou ještě někoho?" zeptal se Skroll.

"Někdo, kdo by měl hlad?" zeptal se Jack a Skrolla hned napadla osoba, která by mohla jít taky. Celým domem se ozvalo hlasité zvolání "VERONICOOOOOOO!"

"Ticho tam dole!" zareagoval Attano ze svého pokoje, a bylo to slyšet až dole.

"Co se děje?" přišla k nim skoro hned Veronica.

"Nemáš hlad?" usmál se na ni šibalsky Skroll. Bylo jasné, co jí tím chce naznačit.

"Takže jdete ven?" zeptala se Veronica.

"On někdo jde ven?" ozvalo se ode dveří. Do mého pokoje nakukoval k tomu všemu Jeff.

"Jdeš taky?" zeptal se Jack.

"S radostí," uchechtl se Jeff.

"Takže my teda asi padáme, dokud je noc," mávnul Skroll, vycházející ze dveří.

"Pokud nechceš jít taky, Slendere," řekl Jeff.

"Jen to ne," sykl si pro sebe Skroll, a nejspíš se snažil, aby to bylo slyšet.

Fajn, mohl bych jít. Provětrat se by neškodilo.

"Klidně jdu. Smiley, pověřuju tě, abys to tu hlídal," pohladil jsem rudočerného psa po hlavě. Ten ale zavrtěl hlavou a přiběhl k noze Jeffa, aby ukázal, že chce jít s náma.

"Smiley, venku může být Seedík, víš to?" zasmál se Jack a Smile se zaraženě zamyslel.

"Jacku, ale tohle mu nedělej," zamračil se Jeff, když sledoval, jak pes odešel a lehl si na gauč v obýváku.

"Jdeme tedy jen my?" zeptala se Veronica.

"Říkáš "jen"?" zasmál se Skroll.

Tak jsme teda vyšli ven, míříc k nějakému tomu nedalekému městu.

Jeff se dvakrát nerozmýšlel a zamířil k prvnímu domu, který se mu zdál zajímavý. Rychle se mu podařilo otevřít okno a proklouznout dovnitř - tahle rodina tam se moc o svůj život nebála.

Eyeless Jack se porozhlédl. Nasál z okolí pachy a podle svého čichu se nechal vést za svou první dnešní obětí. Stala se jim dívka ve věku tak 13 - 14 let, která seděla na houpačce na hřišti a v oranžovém svitu pouličních lamp se lehce pohupovala.

"Snad to není fangirl," sykl Jack a rozešel se jejím směrem.

"Pokud jo, tak ti přeju hodně štěstí," zasmál se tiše Skroll.

Veronica se zaměřila na svůj zrak a soustředěně se dívala na okolí. Uměla vycítit, KDO je špatný. Kdo si smrt zaslouží. A brzy si našla někoho, kdo by skutečně měl dnes zemřít. S úsměvem se vydala k onomu domu, mezitím co Jack naprosto vyděsil dívku na houpačce.

"Teď jsem na řadě já," zachechtal se Skroll a hodlal svou oběť tentokrát rovnou zabít.

A já? Já se procházel sem a tam okolo města, ve stínech mimo pouliční lampy, dokud jsem něco nezaslechl.

Hádku.

"Ne, nepochopíš to? Ty to prostě neumíš!" ozval se mužsky znějící hlas.

"Ale kulový, to ty to neumíš!" odpověděl mu ženský hlas.

Dva lidé byli očividně na kamenech v lese, seděli, a hádali se o něčem. Přiblížil jsem se k nim, a moje šance na to, že dneska se mi dostane dvou obětí, se rozpadly.

"Ale jasně že to neumíš. Promluv na mě, až se to naučíš."

"Umím to! Umím to! Jen závidíš, nejsi schopný to pochopit! Hele!

All around the cobbler's bench,

the monkey chased the weasel.

The monkey thought it was all in fun,

Pop! Goes the weasel," začala zpívat dívka.

"Stačí, stačí, klid," odpověděl na to muž.

"Neruším vás?" ozval jsem se. I Laughing Jack, i jeho dívčí kopie Laughing Jill, se na mě otočili.

"Ahoj, Slendy," usmál se černobílý klaun.

"Právě řešíme, že Jack neumí Pop goes the weasel," řekla Jill.

"Neřešíme, ty to jen prostě neumíš," řekl Jack.

Tohle bude neřešitelné, odhaduju.

"Mimo jiné, Slendere... slyšel jsem o tom, že ses rozhodl brát Creepy pod ochranný křídlo do novýho domu, je to tak?" zeptal se Jack. Nedivím se, že chtěl tu konverzaci skončit.

"Je to tak. Nechcete tam být s náma?" zeptal jsem se jich.

"Jen ať nemám pokoj s ním!" křikla Jill, zatímco Jack křikl "Jen ať nemám pokoj s ní!" Jsou jako dvojčata, pomyslel jsem si.

Ve skutečnosti, od té chvíle, co jsem odešel od Creep, už uběhlo víc jak půl hodiny. Zamračil jsem se a vydal se na místo, odkud jsme přišli, následovaný pošťuchujícími se klauny. Skroll tam seděl na lavičce, vypadal spokojeně, a mikinu měl celou od krve. Skoro úplně celou.

"Skrolle!" zvedl Laughing Jack ruku a mávnul na modrookého kanibala.

"Jacku!" zvedl se Skroll a přišel Jacka pozdravit. "Ty se tu kde bereš?"

"...Hodně Creep se v těchto místech motá..." řekl Laughing Jack tišeji a tajemněji.

"Proč myslíš?" vložil jsem se do toho já.

"Netuším. Ale shromažďuje se nás tu hodně, což pravděpodobně brzy neunikne ani policii. Měli bychom být... obezřetní," šeptl Laughing Jack.

"Z toho kouká problém," ozval se za Laughing Jackem známý hlas. Jeff to řekl přímo do jeho ucha.

"Ale ještě ty mě děs! Snažíme se tady mluvit o něčem vážným, Jeffe," zamračil se Laughing Jack.

"Vážným? Jak vážným?" ozval se Eyeless Jack.

"Tak vidím, že jste asi už dojedli," řekl jsem a rozhlédl se. V dálce byla Veronica, mířila k nám a spokojený úsměv na jejím zkrvaveném obličeji nešel zakrýt.

"Co se děje?" řekla, když sem došla. Jé, ahoj Jacku, ahoj Jill!"

"Vracíme se. Potřebujeme něco trochu probrat i s ostatníma..." rozhodl jsem. Jakto, že nás tohle netrklo dřív?

Day #9 part #2

YAS!

Dočkali jste se! :D

Ale trvalo mi to, co?

I know ><

Pardón,

Já se polepším... ;-; :D

Izumi se chystal otočit na další stránku, ale...

Vyrušil ji zvuk.

Úder.

Z dolního patra.

Prudce otočila hlavu a s rozšířenýma očima sledovala dveře. Kdo by nezačal mít obavy, že právě projde dveřmi jeden z vrahů, navíc v TOMHLE domě.

Ale nic víc se neozvalo.

Po oné ráně se dům znovu ponořil do naprostého ticha.

Izumi se zhluboka nadechla a vykročila z místnosti... Potichu scházela schody, paralyzér připravený v ruce, připravená na nejhorší. Jenže nic takového tu nebylo.

Nic.

Nikde.

I když se znova něco ozvalo.

Izumi vyděšeně otevřela dveře, odkud se zvuk ozýval. Jednalo se o pokoj Sally a Lazari...

Lekla se, když z roztříštěného okna vyletělo několik havranů,

kteří tu v místnosti shodili z poličky nějakou sošku, nebo co to bylo. Podivně vypadající sošku.

Izumi se pousmála, ale její tvář taky zaplňovaly obavy a pochybnosti.

Kde by všichni mohli být? Proč tu nikdo není? Je to tu docela věrohodné... celý ten deník je výmysl?

Položila sošku zpátky na poličku a znovu otevřela deník.

"Podívej se, jak to tady vypadá."

"Jak to myslíš?" To, co teďka řekl Laughing Jack, jsem tak úplně nepochopil.

"Fajn, první problém je to, že jsme se prostě všici rozhodli usadit se na místě, kde máme na každou stranu město. Nemůže to být lidem podezřelý?

Navíc, takovej ten "lov"... i když vyvraždíš celý město, lidi se o tom dozvěděj. Byli jsme tam, sledovali to. Lidi to vědí, lidi podezíraj. Jak dlouho tu jste, devět dní? Za devět dní jste nadělali víc škod, než užitku, lidi mají obavy a budou se bránit. Oni se to doví...

Chápeš, jak je dobré, bydlet roztroušeně po celým světě? V kontaktu jsme byli, ne? A mám tu ještě další bonus...

Tu idylku spokojeného domu přeplněného psychopaty ti musím rozbít. I tady mezi náma zuřej tichý války, třebaže to není vidět. Teď se zaposlouchej; slyšíš, jak si Mona zpívá?"

A skutečně, domem se tiše ozývalo ono sladké, a přitom tak mrazící "London bridge is falling down..."

Přikývl jsem.

"A teď zkus vnímat Jeffův hlas. Schválně se zaposlouchej. On je to provokatér, když si usmyslí, nenechá někoho na pokoji. Problém je, že on není jediný. Tak, teďka nastraž uši. No, teda, "uši"," opravil se Jack a nechal mě, ať chvíli vnímám.

Ano, zezdola se ozýval hlas Jeffa, mísící se s Benovým.

"Hej, hej, a není to prdel? Počkej, počkej, ještě jinak," smál se tlumeně Jeff.

"No dělej, dělej!" pobízel ho Ben. K čemu? To jsem hned zjistil.

"Tak fajn. A raz, a dva..."

To, co tam zpíval, znělo jako píseň, kterou si zpívala Mona, ale hodně upravená. Parodovaná. To jsem slyšet asi ani nechtěl.

"London bitch is working hard, working hard, working hard..."

Zamručel jsem si.

"Tak to slyšíš. Poslyš, tohleto nebyl dokonalej nápad, chápeš?"

"Stejně furt čekám, kdy nám policie zabuší na dveře," vykoukla do pokoje Jane.

Zamyslel jsem se.

"Hele... dejme tomu ještě jednu šanci. Uvědomuju si to, ale pokusím se to všechno nějak usměrnit."

"To by bylo fajn, pokud máme... přežít," kývl Laughing Jack.

"I když, už jsme to podělali, nedávám tomu velký naděje..." zabručela si pro sebe Jane, ale já už telepaticky kontaktoval Maskyho, Hoodyho a Tobyho.

"Potřebuju se všema mluvit... pomožte mi je nějak shromáždit. Do obýváku. Hned."

Najednou se shora začaly ozývat dupavé zvuky a otrávená slova. Zdola ostatní vyšoupli nahoru Jack a Jill. A za chvíli stáli už všichni nastoupeni v obývacím pokoji.

"Díky," pronesl jsem hlasitě. "Potřeboval bych vám něco říct. Je to trochu závažný."

Ostatní zmlkli a s jejich výrazy si začala pohrávat nervozita.

"Tady Laughing Jack mi řekl něco, nad čím bychom se měli zamyslet. Doteď jsem si závažnost situace neuvědomoval a vy asi taky ne. To byla chyba.

Nikomu z nás nedošlo, jak jsou lidé vynalézaví a zkoumaví. A že ono jim dojde, proč dochází k vraždám. Kor tady v tomhle okolí. Lidi uměj vyšetřovat, lidi nás najdou, pokud se nebudeme snažit to usměrnit."

"To máš za to, že žereš lidem vnitřnosti," naklonil se Jeff k Eyeless Jackovi, který do něj dloubnul loktem, jak nejsilnějc za daného okamžiku dokázal.

"Jeffe, na tebe taky dojde řada," poznamenal jsem a pokračoval.

"Vůbec, necháváme za sebou až moc stop, a jsme... viditelní. Nezhoršujme si to ještě víc. Tohle je nebezpečí pro nás pro všechny, a pokud nechceme skončit... no my víme jak, měli bychom začít dávat pozor na to, co děláme. Ne, Jeffe, ještě jsem neskončil," pohlédl jsem na Jeffa, který se právě nadechoval.

"Mimo jiné jsem si všiml, jak se mezi sebou hádáte. Masky a Hoodie. BEN a Dark Link. Jeff a všichni ostatní. Máme-li přežít tohleto, musíme držet při sobě... Zapomeňte na nesváry. Buďte tak hodní. Nebo někdo z nás co nejdřív skončí v psychiatrické léčebně, na výzkumech anebo na popravišti."

Nakonec jsem kývnul na znamení, že můj proslov skončil. Všichni začali se vzrušenými debatami a s tím, že co a jak. Pak mi došlo, že by se vlastně mohli zase klidit.

"Ehm, můžete se odebrat zpátky do svých pokojů a vrátit se ke svým činnostem, to je vše, co jsem vám potřeboval říct."

Ostatní se rozešli pryč... pomalým tempem. Asi začali hodně přemýšlet, přeci jen, nabídka vězení, psychiatrické léčebny nebo dalších věcí není zrovna lákavá. I Jeff začal nad něčím uvažovat.

Nakonec jsem tam v přízemí zbyl jenom já, a tak jsem se odklidil do svého pokoje a jen naslouchal zvukům domu.

Pohlédl jsem do mysli Hoodieho.

Ležel na posteli a přemýtal nad tím, co jsem řekl. Kývl jsem. Šikula.

Najednou se mu ale otevřely dveře do pokoje a on s trhnutím zvedl hlavu. Ještě větší leknutí jím projelo, když zjistil, že to je Masky.

"Eh?" řekl.

"Hele... chci se ti omluvit, promiň," vstoupil Masky do pokoje. Hoodiem projela úleva. Usmál se.

Bylo to skvělé, sledovat, že se tak nějak usmířili. A Jeff, jak viděl, že se Masky šel Hoodiemu omluvit, šel udělat to samé s každým v domácnosti. A časem nešetřil. Vždycky si k někomu přišel a omluvně tam s ním nějakou tu chvíli mluvil, navíc, nešlo o žádnou odrhovačku, ke každému přišel s něčím jiným.

I BEN a Dark Link se usmířili.

A to bylo fajn.

A to bylo hlavní.

Den takhle příjemně a mírumilovně plynul.

Dokud před desátou hodinou neseběhla Zero schody a nevletěla ke mě do pokoje.

"Slendere... Lazari si přinesla nějakou sošku, nebo co to je. Netušili jsme o tom... co by to mohlo být?" táhla mě z pokoje.

Když jsem vešel do pokoje dvou malých, nevinně se tvářících holek, dovedla mě Zero přímo před tu malou sošku, která mi sahala nějak maličko nad kotníky.

Zatajil jsem dech. O téhle sošce jsem hodně slyšel.

Izumi zvedla hlavu a pohlédla na sošku, kterou před chvílí uložila na poličku.

Day #10

Slavnostně prohlašuji, že se budu fanfikcím věnovat aktivněji :'D

A právě proto... Se pokusím tuhle sérii zakončit. Nebaví mě a akorát kurví Creepypastu.

Místo toho jsem začala... No... Dvě nový... Který se pokusím udělat lepší :>

But don't worry, ještě vás tímhle shitem budu pár dní prudit (kdo by to byl řekl, že zakončení fanfikce je taková prdel? Cx)

((Ano, pokouším se alespoň ten konec dotáhnout do něčeho kvalitnějšího ;^; a je to zábava! Cx))

S polknutím odvrátila hlavu zpátky k deníčku a obrátila další stránku.

Zarazila se, když objevila jen samé čmáranice... Jakoby od nějakého dítěte...

Prošla několik stránek, kde byly takovéhle obrázky:

A až po hodné chvíli se dohrabala k dalšímu textu, překvapilo ji, že tam ještě nějaký je.

Day #10, 16:09

Ah... Sally a Lazari našly můj deníček, jak tak koukám...

Tak to to vysvětluje, pousmála se Izumi a četla dál.

Nicméně bych rád zmínil, že za Jeffem dneska začala dolézat jedna jeho fanynka, když šel ven. Málem vlezla až sem dovnitř, a začala prudit stylem obyčejné, fantazírující fangirl, která předpokládá, že z ní Jeff udělá "krásnou".

Musel se jí zbavit, odvedl ji do sklepa, do nejspodnější místnosti, a odtamtud se za chvíli ozývaly výkřiky nemožného mučení.

Teď je tu zase (překvapivě) ticho.

Každý z nás si užívá možnosti za denního světla zavřít oči a usnout. Nebude to totiž trvat věčně; jsem přesvědčen, že dřív nebo později tohle praskne, dostanou se sem lidi a nám půjde o životy, nebo to, co z nich zbylo. Nemám však zapotřebí zbytečně vzbuzovat paniku... Děsit všechny nevyhnutelnou budoucností je zbytečné, tedy... Zatím.

Slunce už je vysoko na obloze a pomalu se stáčí k západu. Přijde mi až neuvěřitelné, jak rychle čas utíká a kolik se ho dá ztratit. I když... Čas pro nás není důležitý. Teď.

Zaslechl jsem něco tichého, byl to hlas někoho z domu. Snadno jsem poznal, o koho se jedná.

London bridge is falling down

Falling down

London bridge is falling down

My fair lady~

Bloody Mona si prozpěvovala tichý popěvek, zatímco lehce scházela schody.

Dům se probouzel. Hodil jsem pohled na hodiny a až mě zděsilo, že od doby, co jsem se zápisem začal, uběhla skoro hodina. Z patra se za Monou přiloudala Sally, následujíc dnes každý její krok. Za ní šla Lazari, sošku, kterou objevila už předtím, svírala v ruce. Nelíbilo se mi, že ji má stále u sebe, ale... Nenechala si ji vzít, zamilovala si ji. Avšak mít to v domě neslo značná rizika, to určitě...

Protáhl jsem si veškeré své končetiny a pohlédl skrz okno přebité prkny ven, abych zjistil, že se venku už stmívá a z nebe se snášejí těžké kapky vody. No, pršet zrovna nemusí.

"Jde někdo ven?" ozvalo se seshora, odkud běžel Jeff. Za jeho větou jsem zaslechl rozespalé "Fajn" od Eyeless Jacka, kterému už patrně kručelo v břiše. Tak jako... Když se nad tím někdo zamyslí... Není nad čerstvou ledvinu.

"Jááá!" přihlásila se Sally, ale Lazari ji jen pozorovala a hladila sošku. Kupodivu se k ní nepřidala.

"Asi bych na vás mohl dohlídnout," poznamenal jsem, když jsem pohlédl na usměvavého Jeffa.

"Není potřeba," mávl rukou Jeff.

"To si nemyslím, kamaráde," zakroutil jsem hlavou a po nějaké době jsme teda já, Sally, Jeff a Eyeless Jack vyšli ven. Rozhodli jsme se projít lesem, a až poté zamířit do civilizace.

A jak jsme se tak dostávali hlouběji a hlouběji, posléze jsem... Zaslechl něčí rozhovor.

"Nikdy jsem nedokázal unést to, co se stalo," řekl jeden hlas. "Sžírá mě to. Ale nechci si stěžovat; chci, aby za to někdo pykal."

"Pykal, říkáš?" ozval se druhý. "Tohle zní zajímavě."

"Jo. A tou osobou není nikdo jiný, než-"

"SLENDY! Koukej! Támhle někdo je!" zakřičela na mě Sally, takže mi znemožnila ještě něco slyšet, a ukazovala na stranu, tam, kde... Kde skutečně seděly dvě osoby, dívka a chlapec, oba dva už docela vzrostlejší.

Ta červenovlasá napůl robotická dívka byla necitlivá Agnes.

Ten chlapec s kaštanovými vlasy, otočený zády... Nevěřil bych, že by zrovna tohle mohla být pravda. Ale nejspíš jsem se na to teď doopravdy koukal. Slyšel jsem hodně zvěstí, tohle mi je potvrdilo.

Tady ten chlapec, co seděl naproti Agnes, byl očividně Jeffův jediný sourozenec, Liu.

Homicidal Liu.

Když Sally zakřičela, oba dva se na nás otočili. A my se samosebou otočili na ně.

Černovlasý chlapec s rozřízlou pusou polkl a jen na svého bratra zíral. Přece... Ale... Ono...

Jeho bratr však tak zmatený nebyl; rovnou vstal na nohy a proti Jeffovi se s výkřikem a nožem v ruce rozeběhl. Tohle dobře neskončí...

Než jsem se však nadál, proletěla před našima očima obrovská sekera, která se zapíchla přímo mezi Jeffa a Lia. Hnědovlasý, sešitý chlapec se bleskově zastavil.

Tady někdo musí mít zatraceně dobrou mušku. Zvedl jsem hlavu a pohlédl směrem, odkud sekera přilétla. Na stromě...

Na stromě seděl chlapec, jednu polovinu hlavy měl vyholenou a druhou rudou, po tváři mu stékala krev a rudé zorničky v černém bělmu nebezpečně zářily. Věděl jsem, kdo to byl.

Izumi se při otáčení stránek zarazila. Jakto, že...?

Jakto, že zbytek chybí?

A skutečně, na další stránce nebylo už ani písmenko.

Zvedla hlavu a vstala. Možná... By to mohlo mít pokračování někde v jiné části domu...

Postavila se na nohy a přešla k zavřeným dveřím pokoje. Zhluboka se nadechla a sáhla na kliku.

Žádné slovo nedokáže popsat její zděšení, když... Se to stalo. Když otevřela dveře a za nimi stál člověk.

Day # - Without a Diary?

Tákže.

Po konverzaci v komentech s Apple Bee (SPAM EVERYWHERE MADAFAKA!) jsem zjistila, že pokud to dneska nevydám, sebere mi jogurt °^°

A to Sti nechce :'D

Takže dobrý ráno aaa... Užijte si to :D

(Ne, ještě to není konec týhle série, ještě si na něco budete muset počkat °^° c': Baiiii~~!!)

Člověk? To těžko. Přinejmenším to živý teda nebylo. Jako živý jako... Normálně živý.

Dvě rudé svítící tečky v zamračených očích do Izumi bodaly jako dvě jehly a osoba s už vybledlou kůží udělala krok do místnosti.

Až pak si Izumi všimla, že za sebou táhne obrovskou sekeru od krve, nebo že mu po tváři ta samá rudá tekutina stéká, že má polovinu vlasů rudých a druhá polovina je vyholená...

Tohle musí být ta poslední postava z Deníku.

Polkla a o dva kroky couvla.

"Já... Já... Neboj, já přicházím v míru! Já... Přijde mi, že tak trochu patřím mezi vás..." zakoktala se bílovláska. Vzápětí se ozval zlověstný smích.

"Hloupoučká, co si myslíš? Fakt věříš obsahu toho deníku?" rozezněl se potemnělý hlas.

"Já... Já ho tady našla... A... Do deníků si lidi většinou píšou pravdu... Znělo to věrohodně..." třeštila Izumi na neznámého oči.

"Co?" štěkl ten naproti ní.

"No... To, co tam bylo..."

"Co? Rodinka vrahů? Ah, nežij v pohádce."

"Proč...?"

"Protože jak by mohli žít vrazi, toužící po krvi, jen tak pod jednou střechou?"

"A... Proč to tam tak bylo...?"

"Ty se nějak zajímáš. Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není. A teď mi dovol se tě zbavit."

"COŽE?" vyjekla Izumi a couvla o další krok.

"Stejně tě nikdo shánět nebude... Navíc, strkala jsi nos do cizích míst a záležitostí, cos čekala?"

"Taaaak počkej počkej počkej počkej. Nechápu to. Nechápu, o co jde. A dožaduju se vysvětlení. Tak třeba... Co jsi vůbec zač? Proč je na poslední straně deníku řeč o tobě? Co má tohle všechno znamenat?"

"Slečinka je zvědavá, no prosím. Kde bych začal? No... Dali mi jméno Eleazar a díky několika událostem tu stojím před tebou v domě, který se zdá zatraceně střežený, už jen díky těm pastem. Ty sis četla deník, očividně psaný Slendermanem, kde jde o přesně tenhle barák a o to, jak si rodinka vrahů v klidu žije. Tohle je nemožný, dva vrazi nemohou být pod jednou střechou, co teprv pak dvacet.

Jenže tobě to najednou přišlo normální, začala sis myslet, že vrahové by ti neublížili.

Záhada je... PROČ. Proč to všechno? Proč tu je ten deníček? Co to znamená? Mám pocit, že se ti tyhle otázky teď honí hlavou docela rychle, co? Neměj strach. Dozvíš se to.

Protože... Poté, co jsem zemřel, jsem začal být vůči svému okolí nebezpečný. Vědomě. A bavilo mě to.

Posléze jsem ale zjistil, jak moc stereotypní to je. Furt to samé, žádný vzrušení, nic. Tak mě takhle napadlo si trochu pohrát... Takže ano, deník je má práce. Proč to dělám? Protože se bavím. Bavím se zmateností a hloupostí okolních důvěřivých lidí-"

"Nejsi nic jiného, než lhář!" vyjekla Izumi frustrovaně. Zklamalo ji, že to celé je výmysl, to se dalo čekat.

"Naopak, umím říkat pravdu skoro dokonale," potemněle se Eleazar zasmál.

"Tak... Proč tohle všechno? Proč? Kvůli čemu?" v jejích ústech bylo ještě spoustu jedovatých a využitelných slov.

"Je pak zábava sledovat lidi, jako jsi ty," pohodil Eleazar ramenem. "Něco dalšího, co bys ráda věděla?"

"Ne. Nech mě jít."

Izumi zamířila ke dveřím.

"Ááále brzdi brzdi brzdi," nechal Eleazar sekeru opřenou o svou nohu a obě své ruce položil Izumi na ramena, tlačíc ji zpátky do místnosti. "Ne tak rychle."

"Mě už tady neudržíš," zasyčela Izumi.

"Tím bych si nebyl tak jistý, být tebou," odstrčil ji zpátky, že klopýtla a v následujících několika sekundách se zmateně pokoušela zvednout ze země.

Těsně vedle ní už však stál Eleazar.

A svou sekeru držel vysoko nad hlavou.

Ending

Okay, okay, okay, PEOPLE STAAAAAAPH :'D

Tak jako----

Fajn, tady jste se konečně dočkali dalšího dílu, doufám, že jste si to cosi pod předchozí kapitolou užili :'DD

Izumi zaječela a převalila se na bok a pak na břicho, když viděla, jak se ostří sekery nezastavitelně blíží. Kdyby byla trochu rychlejší...

Následně dům zaplnil hrozivý, bolestiplný výkřik - sekera se Izumi zaryla do zápěstí ruky, se kterou se dívka chtěla zvednout, oddělujíc ji od zbytku těla. Eleazar poklekl a zvedl useklý kus její ruky, který se válel na zemi.

"Tak se podívejme... Hele, koukni, co mám!" z jeho hlasu sršela jízlivost a škodolibost jako jiskry z roztočeného brusného kola, když jí ukazoval to, co jí usekl.

Izumi už stála na nohou a couvala, jak nejrychleji mohla, ke dveřím. Dostala se k nim, Eleazar věnoval pozornost spíš své malé trofeji. Ohlédl se za ní až tehdy, když utíkala po schodech dolů.

"Stejně neutečeš!" zvolal za ní a rozesmál se. Izumi se slzami v očích zakroutila hlavou a pokusila se přidat na rychlosti. Zanedlouho doběhla ke hlavním dveřím, se kterými zalomcovala.

Nešly otevřít.

Zasyčela a procedila skrz zuby několik nadávek, pak se do dveří pokusila kopnout. Nic.

Ohlédla se za sebe a zahlédla Eleazara, jak jde pomalu za ní. Tohle nestihne.

Znovu zalomcovala dveřmi a bouchla do nich, avšak pak už nebyla vůbec schopná něco udělat. Bolest ji přemáhala. Když sklopila oči na podlahu, hleděla na louži krve vytékajíc z toho, co kdysi byla její ruka. A Eleazar se pomalu blížil, protahujíc tuhle chvíli. Věděl, že Izumi nemá, kam by utekla. A proto se škodolibě usmíval.

"Neřekl jsem ti, že neutečeš?" rozezněl se místností jeho temný hlas.

Izumi poznala, že pokusy o rozrazení dveří jsou a budou beznadějné. Možná... Možná by se mohla alespoň trochu schovat v místnostech. Najít průchod ven. A být... Volná.

Otočila se k němu čelem a hluboce dýchala. Eleazar se tak zastavil a pozvedl sekeru, napřáhl se a... Dřív, než ji hodil, se Izumi rozeběhla na jednu stranu. Pak jen slyšela, jak se s rachotem zařízla sekera do dřevěných dveří, ale neohlédla se. Nemohla.

První, co udělala, bylo to, že se schovala pod stůl, kde chvilku vydechla. Neskutečně si přála, aby ji tu neviděl, a on... On si jí skutečně nevšiml. Když sledovala jeho nohy, jak se pohybují a jdou okolo stolu, ani nedýchala, pahýl, co jí z ruky zbyl, si držela druhou rukou, aby krev nekapala na zem a nenadělala zvuky, loktem si zakrývala svítící EKG.

"No tak, holka... Kdepak jsi..." zasmál se Eleazar nedlouho poté, co prošel místnost a vešel do další. Izumi co nejtišeji vyťapkala zpoza stolu a byla zatraceně ráda, že tu jedna židle chyběla, protože kdyby nějakou musela odsunout, stoprocentně by na sebe upozornila i předtím.

Rozhodla se jít na druhou stranu, než na kterou mířil Eleazar. Byla tma a oběma něco svítilo, jemu oči, jí elektrokardiograf. Bylo to jako hra na schovávanou se světýlky.

Dorazila zase do Slendermanova pokoje. Vchod do sklepa nebude daleko. Ale... Eleazar je někde hodně blízko. Viděl by ji.

Nezbývalo jí moc času, a tak se rozhlédla a první, co udělala, bylo to, že tiše otevřela jednu skříň a schovala se do ní, dvířka pak tiše zavřela. Uvnitř děkovala bohu, že to nenadělalo žádný hluk.

Po chvíli zaslechla těžké kroky, jak zamířily dovnitř do místnosti a rozléhaly se tam. Přímo cítila, jak se Eleazar rozhlíží.

"Jen si utíkej..." řekl medově. "Ale přede mnou se nikdy neschováš! A čas? ČAS TI JE K NIČEMU! Čím delší to bude, tím horší!"

Následně se rozesmál a odkráčel z místnosti. Izumi cítila srdce až v krku, po její tváři běhal graf jak zběsilý. On věděl, kde je. Jenom si s ní hraje. Jako kočka s myší.

Otevřela dveře a vykročila z nich, naneštěstí byla neopatrná... Takžr nejen že její krok nadělal rámus, ale ještě rozevřela dveře tak, že sebou práskly.

Tohle nešlo neslyšet.

Izumi tak nezbývalo nic jiného, než... Utíkat. Rychle utíkat do sklepa. A být tam dřív, než... Než ON.

Vyletěla z pokoje jak divá a začala hledat správné dveře. Přibližně věděla, mezi čím se nacházely, jediné, co, tak potřebovala to místo najít.

Což ani netrvalo dlouho.

Ještě se rozhlédla, než prudce otevřela dveře a...

Přesně tam stál on, Eleazar, s napřaženou sekerou a úsměvem na tváři. Izumi překvapila sama sebe tím, že před smrtícím úderem couvla. Když pohlédla na sekeru zaseknutou v podlaze, udělala ještě další krok zpátky.

"Přestaň si hrát jak malé dítě..." sykl a pokusil se sekeru vytáhnout. Izumi začala couvat ještě víc. Když pak viděla, jak se Eleazarovi podařilo vytáhnout sekeru, kompletně se otočila a začala utíkat.

Nebylo kam...

Ledaže...

Okno.

Možná by se dalo dostat ven oknem. Otevřít ho stoprocentně nestihne, ale okna jsou ze skla, takže nebude problém ho roz-

Eleazar byl neskutečně blízko. A sakra si užíval toho, že mohl Izumi zaplňovat mozek a děsit ji.

Izumi nezbývalo nic jiného. S panikou v očích se zhluboka nadechla a nohama se odrazila od země... Skočila. Ozval se rámus tříštějícího se skla a to, jak dopadla na chladnou zem. Následně se zvedla, jak nejrychleji mohla, i když jí pulzovala ještě větší bolest, spoustu střepů ji pořezalo a na pár dalších se při pádu nabodla.

Pohlédla za sebe. Eleazar zlehka vyskočil z okna a dopadl na zem. Tohle nedopadne dobře.

"Zkus běžet," zasmál se a ukázal prstem na pasti. Nejhorší věcí na tom bylo to, že jí nic jiného nezbývalo. Zpátky běžet by bylo nesmyslné, akorát by to prodlužovala.

A při cestě přes pasti má alespoň nějakou šanci na přežití...

Eleazar stál teď přímo za ní a doslova jí dýchal na krk, ale nevypadalo to, že ji hodlá tou sekerou sejmout. Jen ji prostě sledoval a čekal, co udělá.

"No tak jdi, pokud se z toho vymotáš, nechám tě jít," zazubil se Eleazar.

"A... A když... Když ne?" zajíkla se Izumi.

"To snad sama odvodíš," usmál se ještě víc. "Pohni, dávám ti dvouminutový náskok."

Izumi věděla, že tohle jen tak nezvládne. Hra na honěnou na TAKOVÉM místě je... Šílená. Ani za zatracený dvě minuty tohle nepřeběhne.

Udělala jeden krok dopředu. Pak se rozhlédla, kde jaká past leží, což nebylo snadné, protože spoustu z nich byly ukryté v trávě skoro dokonale. Hlasitě polkla, vykročila druhou nohou a přenesla na ni váhu. Krok za krokem prochàzela dál a čím dál více ji pohlcovaly obavy, že to nestihne. I když... Už to vypadalo, že je skoro venku...

"Dvě minuty jsou pryč," ozval se zezadu Eleazar, který chytl do ruky sekeru a mířil za ní.

"N-ne..." vydechla bílovlasá dívka a pokusila se přidat do kroku.

Právě tohle jí bylo osudné.

Nerozhlédla se pořádně a tak si nemohla všimnout pasti, do které vkročila. A na couvnutí bylo až příliš pozdě. Ještě nešlápla na spouštěč, o to se ale postarala příroda. Izumi na vlhké trávě uklouzla a přepadla dozadu, zároveň tím vrazila nohou do středu pasti.

Ta okamžitě sevřela své čelisti, zabodávajíc své zuby do Izumiiného hrudníku.

Dívka zaječela bolestí, jak jen to šlo, a zavřela oči, ze kterých se už proudem řinuly slzy, přitom se loukou ozvalo praskání kostí. Cítila tlak na svých plicích. Cítila, jak se na něco nabodly. A cítila JEHO přítomnost.

"Jaképak to neštěstí..." usmál se Eleazar, stojíc nad její tváří. "Tak co, dostaneš se odsud?"

Pochopila, co tím myslel. Teď už je cokoliv naprosto beznadějné. Leží tady sevřená v zubech pasti, plíce jí probodala polámaná žebra, jedna její ruka jí chybí a nad sebou má šílence se sekerou v ruce.

Není místo, kam by mohla utéct.

"Něco, co bys mi ráda pověděla?" usmál se.

"Proč... Proč to děláš? K čemu ti to je? Jaké by to bylo, kdybych já zabila tebe-" začala Izumi s otázkami, doufajíc, že mu pohne se svědomím. Avšak byla přerušena.

"Už jednou mě zabili, kdyby to bylo podruhý, alespoň by bylo o jednoho vraha míň. A proč to dělám? No... Nebaví mě se jen na zkažené lidi koukat. Chtělo by to je vymýtit, jednoho po druhém," uchechtl se Eleazar.

"Ale..."

"Víc otázek nemáš? Super, tak teď zavři pusu, a neboj, bude to rychlý..." pronesl poslední svá konejšivá slova a zvedl sekeru nad hlavu. Izumi se nadechla a pokusila se rukou sáhnout na Eleazarovu nohu a shodit ho na zem. Neúspěšně.

Pak jen vzhlédla nad sebe. Měla strach. Věděla, že to bolet bude. A ona nechtěla, aby ji to bolelo.

Když už konec... Tak důstojný. Rozhodla se nekřičet, nepomohlo by jí to.

Jen sledovala, jak letí ostří obrovské sekery na její obličej, přímo mezi její oči.

Well... Všechno jednou končí. Při rekonstrukci blogu jsem si všimla, jak fanfikce zanedbávám, a tak jsem si znova přečetla všechny díly Slender's Diary... Bylo to hrozně špatně udělané. Nerespekt k tomu, co jsou Creepypasty zač, ten tady byl velký. Plus jsem pozdějc už nevěděla, co tam psát, měla to být fanfikce "s vtipnýma situacema ze Slender Mansionu". Když jsem takhle při rekonstrukci projížděla Wattpad, jediné, co jsem zjistila, je to, že tahle fanfikce má špetku originality v nápadu deníku. Jinak je to stejné, jako všechno okolo (skoro všechno), sladká rodinka Creep. Tak to být přesně nemá.

A při chatu s Iharo jsem se jí kompletně sdělila, že to buďto přepíšu, nebo ukončím.

Ale... Přepisování nepůsobilo jako nejlepší věc, just look: V tu dobu mě napadly další dvě fanfikce, lepší fanfikce, který BUDOU respektovat smysl Creepypasty. Alespoň se o to budu snažit.

A teď si to sečtěme, to už je s TCK (FnaF FF) 3, plus TSOB a společná FF, to je pět. Další fanfikci, která mě bavit stejně nebude, bych nestíhala.

Navíc ani Izumi už nemám ráda. Pokoušela jsem se to přepsat, ale klišé bodům jsem se nevyhnula, přestalo mě to bavit. Začala jsem se za HeartBeat nenávidět, přesunula jsem ji do Crappypasty a tohleto je poslední zmínka o její existenci (doufejme).

Chci vám všem poděkovat za vaši podporu v psaní tohohle, a taky za to, že jste mě dovedli k zjištění, co to je Creepypasta a co si zaslouží. Bez vás bych si to nemusela uvědomit...

Doufám, že jsem tímhle ukončením nikoho nenaštvala...

Když jedno končí, druhé začíná...

The Forest of Fire

pondělí 4. června 2018

.: Tvorba Dávnověků :. Slender's Diary